Důvěra
Říjnový průzkum společnosti CVVM opakovaně odhalil, že s důvěrou v ústavní instituce to, s výjimkou hlavy státu, nevypadá dobře. Zatímco prezident Václav Klaus se těší důvěře nějakých tří čtvrtin dotázaných, Poslanecká sněmovna má pak důvěru jen jedné pětiny lidí a celkově je s politickou situací v zemi nespokojeno šedesát procent respondentů. Spokojenost s politickou situací pak vyjádřila jen desetina dotázaných.
Není to bůhví jak dobrý výsledek, jenže horší na celé té věci je, že pouhé konstatování důvěry či nedůvěry je u nás toliko myšlenkovou hrou, která nijak neovlivňuje jednání zúčastněných - tedy odpovědných politiků.
Máme nějakých pět měsíců po volbách do Poslanecké sněmovny a za celou tu dobu mohla veřejnost sledovat jen to, jak se pár lidí neumí dohodnout na tom, kdo bude - samozřejmě s ohledem na výsledek voleb - vládnout této zemi. Vzhledem k tomu, že Česká republika nemá nějaké tradiční rozdělení politických sil na dvě velké partaje, mohli si vyjednavači politických stran už dávno všimnout téhož, co vidí i voliči. Výsledek voleb prostě nutí k tomu vytvářet nějaká širší politická, jistě účelová, seskupení.
Najednou - pět měsíců po volbách a po neúspěšném pokusu šéfa ODS Mirka Topolánka získat nezískatelnou důvěru v nově zvolené sněmovně - se objevuje nápad na duhovou, čti mnohapartajní koalici. Objevuje se i možnost dohody ODS a ČSSD.
Vynalezena možnost úřednické vlády do předčasných voleb. Proč mě, jako voliči i jako pozorovateli politické scény z těchto "objevných" zjištění a obrazně "slézají nehty"?
Nejspíš proto, že politici nám vymysleli po pěti měsících přesně to, co bylo nasnadě celých pět minut po vyhlášení volebních výsledků.
Takže od té doby se stalo jen to, že jaksi "údržbově" dofungovala jedna vláda do voleb, poté se udály volby a "údržbově" dosluhoval pár týdnů bývalý kabinet, aby ho vystřídalo "údržbové" vládnutí posléze neschválené nové vlády, která nyní vládne v demisi.
Musím se dost přemáhat, abych to celé vnímal jako výraz nějaké politické odpovědnosti za chod demokratického státu - připomíná to spíše standardní banánovou republiku, v níže se přechodné vlády, nemající nijak velkou a dlouhodobější zodpovědnost za vlastní činy, snaží vydobýt z toho podílu na moci co nejvíce.
Navenek z toho jsou pak všechna ta z posledních týdnů známá křížná obvinění všech možných politických subjektů mezi sebou a navzájem z všemožných prohřešků proti všemu možnému, demokratickými pravidly počínaje a nějakými těmi zlodějnami konče. Úpadek důvěry občanů v takový politický tyjátr je ovšem tím nejmenším zlem, které může naše špičkové politiky potkat.
Trochu záhadou je, že jedním z velkých témat soudobé politické diskuse jsou neustále předčasné volby. Kladení důrazu na toto možné řešení tzv. vládní krize je nejenom znehodnocováním voličského výkonu veřejnosti, ale na druhé straně také potvrzením toho, že současné politické špičky mají (či měly až dosud) horizont jejich politické představivosti nastaven pouze na velice malou výseč koaličních možností.
Navíc, tyto dosud zavrhované koaliční možnosti neuspěly, domnívám se, nikoli kvůli nějakým zásadním třecím plochám ohledně stranických programů, nýbrž na osobních nevraživostech účinkujících. A jenom kvůli tomu by nyní měly být nové volby? A má se kvůli tomu měnit Ústava?
A co když ty volby dopadnou stejně? Co když se změní současné preference a ODS a ČSSD jako předpokládaní budoucí největší rivalové získají v dalších volbách stejný počet mandátů? Kdo bude potom lamentovat nad tím, že o osudu budoucí vlády bude rozhodovat jen a jen postoj komunistů?
Mám za to, že po pěti měsících, kdy se opravdu nepodařilo vynalézt kulatý čtverec, který by zajistil ODS bezpečné a pohodlné vládnutí, nebo čtverhranné kolo, které by nějak dovalilo k vládě sociální, by se mohli politici začít konečně snažit udělat něco pro stát.
Když už jim, zdá se, nejde o důvěru veřejnosti, tak snad o budoucnost země by mohlo.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.