Druhé kolo prezidentských voleb v Íránu

První ránu úvahám západních politických vševědů zasadili voliči minulý pátek, kdy do druhého kola postoupili dva konzervativci, bývalý dvojnásobný prezident z 90. let Alí Akbar Rafsandžání a dosavadní starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád.

Sedmdesátiletý Rafsandžání je považován za sice konzervativního, ale přece jen pragmatického politika, který si je vědom nutnosti reforem. Devět-a-čtyřicetiletý Ahmadínedžád si zatím hlavně vysloužil pověst tvrdého ideologa. Starostou Teheránu se stal poté, co k volbám předloni přišlo jen asi 12 procent voličů, většinou přívrženců fundamentalistického režimu. Ve funkci starosty vystupoval zejména jako přesvědčený odpůrce všech liberalizačních tendencí, které začaly do íránské politiky pronikat zejména v posledních osmi letech. Nechal zavřít teheránské fast-foody provozované v západním stylu a proslul také nařízením, že jeho podřízení musejí nosit plnovous a dlouhé rukávy. Ještě před pár dny vyhodil šéfredaktora politicky umírněného listu Hamšárí, jehož vlastníkem je právě město Teherán. Během kampaně se Ahmadínedžád, syn kováře a bývalý člen íránských revolučních milicí, prezentoval jako zástupce opomíjených chudých vrstev a obránce íránských národních zájmů.

Chudých vlastenců je v Íránu je hodně, ale ještě více je mladých frustrovaných Íránců, kteří zatím zoufale počítají roky, po které neschopná politická maří jejich šance na slušný život. Jak je tedy možné, že Ahmadínedžád proti všem předpokladům vyhrál?

Vraťme se nejdříve do doby těsně před prvním kolem. Tehdy mezi favority patřil zejména liberální politik Musafa Moín. Ten se nakonec umístil až na pátém místě. A navíc tím sebral hlasy dalšímu reformátorovi Mahdí Karrúbímu, který skončil jen o dvě desetiny procenta za Ahmadínedžádem - umírnění kandidáti se tedy navzájem vyšachovali.

Tou hlavní příčinou neúspěchu reformátorů ale byl spíše fakt, že jejich voliči zůstali doma - je to těch 40 procent, které se neúčastnily. Lidé, kteří by pro Moína nebo Karrúbího vhodili hlas do urny jsou zejména mladí vzdělaní obyvatelé měst. Ti ale už dvakrát velkou většinou dostali do prezidentské funkce dosavadní hlavu státu Chátamího. Věřili mu a skládali v něj velké naděje. Chátamího výsledky ale zdaleka nenaplnily očekávání voličstva. V politice nedošlo k takovým reformám, které by opravdu uvolnily prostor pro normální život, hospodářské vyhlídky průměrného člověka se spíše zhoršují a celá země se dostala do pozice mezinárodního vyvrhele. Je tedy pravděpodobné, že lidé toužící po reformách už politice ani volbám nevěřili a k urnám se nedostavili. Právě proto mohli v zemi, třesoucí se už léta na změnu, postoupit do druhého kola dva konzervativní duchovní.

Když tedy proti ostřílenému vlku Rafsandžánímu stanul Ahmadíndžád, komentátoři nepochybovali o tom, že tentokrát se nespokojená mládež nechá vyburcovat a konečně přijde k volbám. Že přijdou, aby zvolili menší zlo v podobě Rafsandžáního.

Vítězství Ahmadínedžáda nečekal na západě skoro nikdo, ale někteří íránští novináři a politologové takovou možnost připouštěli. Poukazovali na to, že Ahmadínedžádova kampaň udeřila na správnou strunu.

Zatímco Rafsandžání utratil na své televizní šoty asi 5 milionů dolarů a předváděl se v nich jako blahobytně žijící muž vysedávající se svým vnukem u internetu, Ahmadínedžád kontroval agitací založenou na zdůrazňování prostoty svého každodenního života. Sázka na chudý a pobožný venkov, který nerozumí požadavkům na větší svobodu a demokracii, se vyplatila. Jinými slovy: nižší vrstvy Ahmadínedžádovu vzkazu porozuměly. Naopak Rafsandžání pravděpodobně udělal chybu, když se mu nepodařilo správně manévrovat - na jedné straně mezi získáním širokých mas - a na druhé apelem na mladé vzdělané lidi z měst a střední třídu. O hlasy těch druhých se Rafsandžání zřejmě ucházel tak důrazně, až ztratil důvěru těch prvních. Co se dá tedy od nového prezidenta čekat? Ahmadínedžád v kampani bohužel vůbec nelhal, opravdu patří k těm politikům, kteří i nadále věří v hodnoty Chomejního islámské revoluce. Patří k té nejtvrdší linii íránských duchovních a na rozdíl od Chátamího nebude mít s nevoleným nejvyšším duchovním vůdcem ajatoláhem Chameneím žádné velké konflikty.

V zahraniční politice to především znamená, že Írán se nevzdá svého jaderného programu a že bude ochoten hnát situaci na ostří nože. To není dobrá zpráva pro region, ale ani pro Evropu a celý svět. Ve vnitřní politice to bude nepochybně znamenat opětovné utažení šroubů, které Chátamí i společnost sama v uplynulém desetiletí postupně vyviklávali. Jak daleko Ahmadínedžád půjde zatím není známo, ale bude to zřejmě dál, než jsou si Íránci sami zatím schopni připustit. Jeho prvním úkolem bude jakýmkoli způsobem uhasit obvinění ze strany poražených, že zvítězil za pomocí režimu a jedině díky volebním podvodům.

Pozorovatelé íránské společnosti a politiky už dávno čekali výbuch hněvu proti vládě duchovních, která omezuje demokracii a dusí svobodný život. Čekali cosi na způsob oranžové revoluce na Ukrajině nebo revoluce růží v Gruzii. Je možné, že teprve šok ze zvolení člověka jako je Ahmadínedžád společnost vyburcuje. Jinak budou muset čekat další čtyři roky. A nebo ještě mnohem déle.