Drogy - proč tolik a tak najednou?
Nedávno jsem v tomto pořadu mluvil o stranickopolitickém využívání tématu protidrogového boje. Dnes se chci zaměřit na drogovou závislost jako takovou. Obliba psychotropních látek (řadím k nim i alkohol) není ničím novým. V průběhu posledních dvou staletí ale zaznamenala proměnu v tomto sledu: individuální selhání - sociální problém - civilizační fenomén.
Nejprve byl touto zhoubou ohrožen někdo, pak někteří a posléze všichni. Není slovo "všichni" nadsázkou? Není. Dnes mají všichni rodiče důvod k obavám, neboť jsou ohroženy všechny děti.
Vysvětlení této expanze je stále obtížnější, protože do hry vstupují stále nové faktory. U epidemie nějaké infekce těch faktorů není mnoho a nejsou tak složité: její původce, naše odolnost a naše chování, třeba to, že si nemyjeme ruce. U drogové epidemie (spíše pandemie) je jich početně víc a mnohé mají systémovou povahu, jíž není snadno porozumět. Uvedu příklad.
Moji prarodiče si mohli dovolit vypustit své děti kamkoli (do školy, na ulici, do tanečních atd.), aniž se strachovali, že je vystaví vlivům, které by byly v příkrém rozporu s tím, co prožívají doma. Moji rodiče už tuto jistotu neměli, zatímco já měl jistotu, že tomu tak bude. Taky že bylo. To říká cosi o systému zvaném společnost.
Za časů mých prarodičů bylo vysoce pravděpodobné, že člověk, kterého potkáte, vyrůstal v poměrech obecně považovaných za standardní a že se chová normálně. Dnes jsme co chvíli šokováni tím, že dítě z údajně slušné rodiny se ve škole chová jako surový šikanér, nebo že nenápadný mladík polije kamaráda hořlavinou a zapálí nebo ubodá kantora. To říká cosi o systém zvaném rodina.
Mohl bych jmenovat další tzv. systémy. Třeba školu. Nebo to, co z nedostatku vhodnějšího termínu nazvu morálně kulturní atmosférou, neboť ona předkládá a sugeruje identifikační vzory a to, co je momentálně považováno za tzv. hodnoty. Jmenujte mi uskupení, které se programově snaží utvářet svědomí svých členů. Jsou, ale na okraji, mimo mainstream, jak se dnes hezky říká.
Přednostní zájem jednotlivce v této atomizované společnosti o vlastní tzv. seberealizaci, zájem těch podnikavých, aby obstáli v soutěži a těch nepodnikavých, aby vyšli s měsíčních příjmem, neumožňuje zamyslet se nad tím, jak prožívají svět ti, co do něj právě vstoupili, co v něm vyrůstají a dospívají. Pokud bychom tak přesto učinili, nemělo by nás překvapit, že opojení drogou je pro mnohé chvilkovým východiskem z obecně doléhající frustrace.
Někdy jde o dočasné experimentování. Droga však koná své, vytváří závislost. Také podnikavé hyeny z drogových kartelů konají své. Koná je i ta netečnost dezorientované většiny. Prevence ani represe v režii státní politiky se nevykázala oslnivým úspěchem nikde. Objevují se zoufalé nápady: uvolnit drogový trh, prodávat to neřádstvo za cenu výrobních nákladů a ty, kdo to mají v horoskopu či v genomu prostě odepsat. Na tom by se ale musely dohodnout všechny země naráz, což se nestane. Drogové kartely by se asi rázem zhroutily. Je však otázka, na co by se ti perfektně fungující ničemové vrhli potom.
Asi nezbude než se s tou zhoubou potýkat tak, jako dosud, ale inteligentněji. S vědomím, že jde o průsečík všech nemravností naší civilizace, která - upřímně řečeno - není člověku příliš nakloněna. Jalové troubení a bubnování partajních bossů zatím nenasvědčuje, že to tak začneme dělat.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.