Dostojevskij, čardáš, blechy

Levnou pracovní sílu přece mnozí Švýcaři vítají s otevřenou náručí. Například podnikatelé. Tím spíše, že cizinci významně přispívají ke tvorbě národního důchodového fondu. Pro otevření Švýcarska novým členským zemím Evropské unie se veřejně vyslovil dokonce i ministr vnitra Blocher, člen švýcarské Lidové strany, jež se netají nepřátelstvím k cizincům. Proč?

Otevření totiž funguje oběma směry a zajistí Švýcarsku snadnější přístup na východoevropské trhy. Ve zmíněném fejetonu jsem se dále dočetl, cituji, "my z Východu splýváme Zápaďanům do jednoho celku. Češi, Rumuni, Albánci, Poláci, Maďaři, většinou jsou pro ně odraní pijáci vodky, Hrabalovy postavy, samý Dostojevskij, čardáš a blechy". Klišé, představující Východoevropana jako Dostojevského, pravidelně propadlého čardáši, mi připadá stejně pošetilé, jako kategorie Zápaďan.

Tím spíše, když se dozvím, že autorka se na sympóziu setkala se dvěma "švýcarskými dámami", které jí k jejímu etnickému původu rovnou gratulovaly. Vy lidé z Východu jste nesmírně autentičtí, máte takové charisma. Živě jsem si zde připomenul vzdělaného ještěra z Čapkovy knihy Válka s mloky, který se kdesi v exotické cizině vyptává českých turistů, zda jsou Čechové pořád statní jonáci a visí-li v Praze ještě hlavy 27 sťatých českých pánů.

Krávy, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, se opravdu nevyskytují pouze na švýcarských loukách, nýbrž někdy i v dobročinných salonech, ale lze je paušálně považovat za obraz národní populace? Za ztělesnění komického pojmu Zápaďan? Nelze. Stejně jako není možno českého zlodějíčka chyceného za ruku v nějakém vídeňském supermarketu ztotožňovat s váženým českým řezníkem, působícím v Irsku, anebo se světoznámou zpěvačkou Magdalenou Koženou.

Rumuni dávno před pádem železné opony prosluli svými dirigenty, divadelníky a gymnasty a do jednoho pytle s brutálními rumunskými gangstery sužujícími curyšská klenotnictví je hodí opravdu jenom zabedněná hlava. Totéž platí o Polácích. Maďaři, kteří po zmařeném povstání v roce 1956 přišli na Západ jako vůbec první, dokonce požívají velmi výjimečného skrz naskrz pozitivního postavení.

Jugoslávský dětský lékař je například u nás v Basileji proslulá značka kvality. Je jistě právo autorky citovaného fejetonu myslet si úplně cokoli a vyhledávat známosti podle vlastního vkusu, ale dostalo-li se jí příležitosti informovat českého čtenáře o důležitých záležitostech týkajících se zemí na obou stranách železné opony, měla by to myslím udělat věcněji a méně literárně, zkrátka trošičku zodpovědněji. Proč podporovat staré mýty a dávat vzniknout novým.

Ve Švýcarsku jsme měli 25. září lidové hlasování, jež přesvědčivými 56 procenty otevřelo zemi novým převážně východoevropským členům Evropské unie. Švýcaři a nejen oni nýbrž i Němci, Angličani, Italové, a další příslušníci západoevropského rodinného Babylonu v posledních 15 letech podpořili někdejší nesvobodnou část Evropy nejen miliardovými investicemi, zúročitelnými koneckonců ku vlastnímu prospěchu, ale také přímou finanční, odbornou a morální pomocí v kultuře, zdravotnictví, školství, správní oblasti a právním systému.

Kdo spočítá stáže a stipendia, financované nejen ze státních prostředků, ale také nevládními nadacemi a někdy přímo z osobní kapsy? Takzvaní dederoni v českých zemích kdysi opovrhovaní obyvatelé bývalé Německé demokratické republiky, dnes stojí v čele obou nejvýznamnějších politických stran sjednoceného Německa. A bude někdo hledat blechy v kožíšku kancléřky Angely Merkelové?