Dokument: Co všechno vzala voda – budějovický příběh Pavla Koláře

Pavel Kolář při natáčení s Ivanem Šternem
Pavel Kolář při natáčení s Ivanem Šternem

Není snadné pocházet z Budějovic – skoro takový jsem si odnesl pocit ze setkání s geofyzikem a občanským aktivistou Pavlem Kolářem. Přesto to město má rád a leccos pro ně svého času dělal.

Ve čtvrti rodinných domků u břehu Malše žije už dlouho, vlastně to místo nikdy neopustil s výjimkou svých studijních časů na přelomu 70. a 80. let. Jeho vztah k městu by se dal popsat třeba jako „kritická láska“.

Můžeme začít výročním rokem 1968, kdy Pavel pozoroval „spřátelené“ tanky na českobudějovickém náměstí, fotil je a všímal si i drobností – jak například, když se na budově českobudějovického rozhlasu objevil nápis Mateřská škola (zjevně krycí manévr místních občanů). Po zářijovém návratu do školy se jeho až dojemná rebelie projevila tím, že žádal ukončení výuky ruštiny. Bylo mu třináct.

Čekáme, co Praha

02612920.jpeg

„My vždycky čekáme, až co Praha,“ říkal nám Pavel Kolář opakovaně v nadsázce, jak vidí své město. Příznačné je, že například Klub za staré Budějovice vznikl vysloveně jako pobočka známého Klubu za starou Prahu. Zajímavý je postřeh, že budějovické debaty a snahy město měnit nebo naopak konzervovat se často odehrávaly v kontextu s vodním hospodářstvím.

Například už za meziválečného Československa byly snahy městské rady systémem jezů udržet hladinu Vltavy v patřičné výši ne snad (nebo jenom) z hospodářských důvodů, ale kvůli estetickému dojmu – ve vodní hladině se krásně zrcadlil budějovický klášter.

Ale vraťme se do doby, která Pavla formovala, byla to především polovina 70. let, kdy město vskutku nastoupilo razantní kurs ve stylu pražského politického centra – zdálo se, že pronásledování opozičních sil se ve městě děje opravdu s gustem.

Plastici v Rudolfově

Dne 30. března 1974 městem otřásla událost, jejíž následky byly cítit ještě mnoho let poté a výrazně přispěly k Pavlovu rozhodnutí nejen odejít na studia do Prahy, a možná už se ani nevracet. Šlo o kauzu „Plastic People v Rudolfově“.  

Procesy proti undergroundu se netýkaly jen „Plastiků“. Režim si vytvořil nepřítele, konstatuje historik

02519185.jpeg

Jedním z přelomových roků normalizace byl rok 1976. Právě tehdy proběhly politické procesy, které odstartovaly postupné sjednocování představitelů tehdejší opozice. Jedním z důsledků byl i vznik Charty 77. Před soudem stáli mladí lidé, kteří nepatřili k žádným typickým odpůrcům komunistického státu. Pouze si chtěli žít tak nějak po svém…

Občanský aktivista Jiří Gans se tehdy pokusil zorganizovat na předměstí Rudolfov koncert Plastiků, který ale skončil brutálním zásahem policie prakticky dřív, než začal. Spousta mladých lidí, i Pavlových známých a přátel, byla tehdy pozatýkána a držena ve vazbě 48 hodin, následovaly vyhazovy ze škol a tak podobně – podle dobového folklóru.

Pavel byl tehdy mánička a navíc fotografoval – estébáci mu pochopitelně vyndali film z aparátu (naštěstí čerstvě založený). „Bílej obuch mě majznul přes hlavu a řekl mi – běž domů, my si tě zavoláme…“ Měl ještě štěstí, že byl místní, protože okolní vazební věznice byly už toho večera zjevně plné přespolních – na koncert se sjelo mnoho lidí, hlavně z Prahy.   

Nejhůř ovšem komunisté zametli se samotným Jiřím Gansem. Dopustil se totiž té neopatrnosti, že jako milovník hudby si jezdil půjčovat desky na americkou ambasádu v Praze. Nakonec na něj režim ušil obvinění z vyzvědačství – dostal patnáct let. Propuštěn byl až ve druhé polovině 80. let jako úplně zlomený člověk, který jen o pár měsíců přežil listopadový převrat.

Nezávislému kulturnímu životu zasadily tyhle události svého času dost podstatnou ránu. Slovy Pavla Koláře: „Já jsem pochopil, že tady zkrátka nemůžu zůstat, a už jsem zůstal nějakou dobu v Praze.“

Boj za záchranu parku

V porevolučních časech se Pavel nakrátko zapojil i do místní politiky, ale dlouho u ní nezůstal, respektive se stal častým opozičníkem vůči radnici. Jeho hlavním občanským angažmá se stal boj za zachování parku, na který se celý život dívá z oken svého domu: místo, kde s kamarády kdysi každé léto stavěli dřevěný můstek přes Malši, kde jeho maminka se sousedkami sušila a bělila prádlo, místo, které se najednou z louky a parku mělo změnit v městskou pláž s hausbóty.

Park u Modrého mostu, který Pavel Kolář se sousedy ubránil před likvidací

Poněkud megalomanský plán, který se mnoha lidem v Havlíčkově čtvrti nelíbil, a tak vzniklo Občanské sdružení Malše, v jehož čele Pavel stanul. Nakonec se díky různým peticím a jednáním podařilo tyto plány změnit a k likvidaci parku nakonec nedošlo. Výsledná zkušenost je ovšem nejednoznačná: „To už musí být ty bagry doslova za rohem, aby se lidi probudili a začali si všímat toho, co se děje s jejich veřejným prostorem,“ komentuje Pavel Kolář průběh svého úsilí o záchranu parku.

O dům, který koupil jeho dědeček, a který na konci druhé světové války mimochodem málem zasáhly dvě bomby (jedna dopadla na zahradu a druhá na chodník), pečuje Pavel Kolář dosud a se svým rodným městem se přes různé výhrady nakonec sžil. Má tu spoustu přátel a každou sobotu s některými z nich odchází na pravidelný výlet, aby se večer zase vrátil. Kam, to nebudeme zatím prozrazovat – dozvíte se v dokumentu.

Spustit audio
autor: Jan Sedmidubský

Související