Doktoři a stávka

Zdravotní pojišťovny oponují, že na to nemají peníze a proto nic platit nebudou. Také tento spor názorně charakterizuje současný stav ve zdravotnictví. Na jedné straně snaha o co nejvyšší standard zdravotní péče. Na straně druhé pak problémy s jejím financováním. Jak už to většinou v takovýchto sporech bývá, chyby lze nalézt na obou stranách. V České republice se dlouhodobě nedaří nastavit úroveň zdravotní péče tak, aby zajišťovala slušnou ochranu zdraví a zároveň nezruinovala státní rozpočet. Řeč je o tom, že zdravotnictví nebylo a nebude nikdy zadarmo. Bohužel to politici občanům příliš zdůrazňovat nechtějí a před volbami už vůbec ne. Kdyby tomu bylo jinak, prosadili by dávno větší spoluúčast pacientů. Hlavně v tom směru, aby banální onemocnění hradili spíše ze své kapsy a tím šetřili peníze na léčbu chorob závažnějších.

Navíc zavedení téměř symbolických poplatků by mohlo vést lidi k větší šetrnosti. Řeč je například o úvahách, že by každý recept byl zpoplatněn dvaceti korunou. Třeba by pak nedocházelo k plýtvání léky za miliardy. Ty by mohly být využity lepším způsobem. Například na nákup medikamentů proti ptačí chřipce, která se podle všeho blíží k Evropě a která by mohla ohrozit statisíce lidských životů. Když už jsme u toho plýtvání, tak samozřejmě nejde pouze o pacienty, ale také o zdravotnická zařízení, pojišťovny a v neposlední řadě o lékaře.

V této souvislosti lze například připomenout mnohdy nepromyšlený nákup nejrůznějších přístrojů, které pak nejsou dostatečně využívány a zdravotnická zařízení je potom pouze těžko splácejí. Nebo o fungování podivného systému, kdy má lékař soukromou praxi a zároveň působí v nemocnici. Různým způsobem si může přihrávat pacienty, aby to pro něho bylo výhodné. Zároveň to však vede ke zbytečným výdajům, které musí hradit pojišťovny.

Rovněž v jejich fungování by se našly mezery, kterými utíkají slušné peníze. To všechno jsou už léta známá fakta. Zatím však nenásledují rázné činy, aby se nešetrnému zacházení s financemi zabránilo. Naopak se zdá, že penězovod se rozběhne naplno. Svědčí o tom alespoň nápady ministryně Emmerové. Například by měla vzniknout zdravotnická síť plně hrazené z veřejných financí. Tím by tato zařízení měla jistotu, že za jejich dluhy bude ručit stát. "Hospodaření" nemocnic, za kterými zůstaly miliardové dluhy a které stát raději převedl na kraje, názorně dokazují, jak by takováto záruka mohla fungovat.

Další vizí ministerstva je likvidace konkurence zdravotních pojišťoven. Prý by pro systém bylo nejlepší, kdyby fungovala jenom jedna. Omezování konkurence a stavění státu do role jediného moudrého, který správně rozhodne o tom, jakým způsobem a za kolik se bude léčit, je podle všeho cestou k vyšším dluhům. Stát totiž v nejrůznějších činnostech dokazuje, že není nejlepším hospodářem. A právě dlouhodobé problémy s financováním českého zdravotnictví toho mohou být také důkazem. Je proto v této souvislosti jedno, jak dopadne spor mezi ministerstvem a soukromými lékaři o tom, kdy a jak dostanou zaplaceno za svoji práci.

Daleko podstatnější je to, zda se české zdravotnictví vydá skutečně cestou k posílení role státu a omezení konkurence v něm. Pokud ano, možná se dočkáme v budoucnosti rozhodnutí ministerstva, že zadarmo budou i zkrášlovací plastické operace. Jediná zdravotní pojišťovna, která bude v té době existovat, pokyn ministerstva splní a všechny úkony proplatí. Do kolonky ztrát si připíše další desítky milionů. V moři miliardových ztrát to bude pouze nepodstatná kapka. Spokojeni budou i pod křídla státu schovaní lékaři.

Pod kuratelou státu nebudou muset přemýšlet o nákladech a budou mít jistotu, že jim veškeré úkony monopolní pojišťovna uhradí. Těžkou hlavu bude mít pouze ministr financí. To z toho, když bude přemýšlet, kde brát ve státním rozpočtu miliardy na zdravotnictví a přitom se tvářit, že je vlastně zadarmo.