Do kina se chodilo i za protektorátu. Každé vaše odmítavé zakašlání bylo zaevidováno, říká německý historik

10. květen 2018
"Vše pro rozhlas": auto s policejním šéfem a říšským sekretářem protektorátu K. H. Frankem (sedící vzadu) jede kolem obchodu s rozhlasovými přijímači, po 15. březnu 1939
0:00
/
0:00

Jak vypadala nacistická kulturní politika za protektorátu? Právě tato otázka zaujala německého historika Volkera Mohna, autora stejnojmenné knihy.

„Přístup nacistů v okupovaném Československu se měnil s časem. Podle toho, jak se válka vyvíjela, i podle jmen říšských inspektorů a státních tajemníků,“ říká historik.

Archiv Plus: Mládež za protektorátu

03177806.jpeg

Také v období protektorátu Čechy a Morava pocítili pronacističtí kolaboranti potřebu „jednotné mládežnické organizace“, která by dala dětem a mladým lidem tu správnou ideovou náplň.

V letech 1939 − 1941, tedy na začátku okupace, byl státním tajemníkem Karl Hermann Frank. „Sice už Němci dělali nějaké zásahy, ale pořád tady jistá autorská svoboda byla. Pak už šlo do tuhého.“ Němci respektovali naše klasiky a klidně se mohla „hrát“ díla Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Povoleni byli i literární klasici, ale jen 19. století.

„Pokud se některé nakladatelství rozhodlo vydat novou knihu, musel vám nějaký úředník taky schválit dodávku papírů. Když ale obsah rukopisu neodpovídal předem daným požadavkům, materiál nikdy nedorazil,“ popisuje Mohn.

Cenzura divadel

S divadlem to prý měli složitější, protože čeští herci byli hodně kreativní a často neškodné symboly, náznaky nebo i gesta diváci chápali dvojznačně, tedy přesně tak, jak zamýšleli.

„Okupanti si toho ale byli vědomi, a tak režiséry i dramaturgy činili osobně zodpovědné požadavkům svého nového režimu.“ Pokud neposlechli, byli zatčeni a nejeden zaplatil životem.  

Volker Mohn

Film

Samostatnou kapitolou pak byl za protektorátu film. Podle Mohna byl veškerý filmový průmysl plně v rukou Němců. Než se dostal k divákovi, prošel přísnou cenzurou. Dokonce i komedie, které byly zcela neškodné a měly sloužit pouze k pobavení válkou decimovaného obyvatelstva. Měla protektorátní kina a divadla vůbec diváky?

Kdyby to bylo přesně podle přání režimu, tak by Češi a Slováci mohli jen na německé kulturní akce. To se jim ale kvůli bojkotu nepodařilo, maximálně jste nějakého českého diváka mohli potkat na koncertech německých autorů. Do kina se ale chodilo často.
Volker Mohn, historik

Propaganda v kinech

Tehdy bylo kino pořád nové médium a lidé jím byli stále fascinováni. „Točily se samozřejmě filmy s propagandistickou tematikou, ale ty logicky moc oblíbené nebyly. Ale i před těmi tzv. neškodnými se povinně promítaly týdeníky, které byly plné nacistické ideologie. Publikum si občas trouflo i nesouhlasit. Mohli ale tak akorát zakašlat.“ 

V každém sále byl ale nějaký horlivý úředníček, který počet negativních reakcí hlásil „výš“. Podobné záznamy bezpečnostní služby SS pak v archivech našel i historik Volker Mohn. „Našel jsem ale důkazy, že většina českého obyvatelstva propagandu v kinech jasně odmítala,“ dodává historik.

Spustit audio

Související