Diskuse o příčinách Miloševičovy smrti

Během analýzy krve zesnulého nizozemský toxikolog Donald Uges konstatoval, že Miloševič užíval bez předpisu lék, který anuloval účinky přípravků na léčbu vysokého tlaku.

Podle některých spekulací se tak Miloševič pokoušel docílit, aby byl převezen na léčbu do Ruska, o což žádal už před několika měsíci, ale haagský soud to zamítl s tím, že Miloševičovi, který byl obviněn z válečných zločinů a genocidy, je v Nizozemsku poskytována dostatečná péče.

Miloševič ale zemřel a v neprospěch tribunálu v Haagu působí i jeho ručně psaný dopis, který den před smrtí poslal ruskému ministrovi zahraničí Lavrovovi. V něm ho žádá, aby se zasadil o jeho léčbu v Moskvě, protože má pocit, že se jej ve vězení snaží nenápadně otrávit. Skutečností je, že se vyšetřovaný chtěl v Rusku zřejmě setkat se svou rodinou, která tam už delší dobu pobývá. Miloševičův syn Marko si ode dneška může v Haagu tělo svého zesnulého otce převzít.

Miloševič bude pohřben v Bělehradě. Nikoli ale v Aleji velikánů, kde včera srbský prezident Boris Tadič kladl věnec na hrob bývalého premiéra Zorana Džindžiče. Právě on nakonec Miloševiče přes výhrady dalších srbských politiků do Haagu v roce 2001 vydal. Včera, tedy den po Miloševičově smrti v haagském vězení uplynuly tři roky ode dne, kdy se Zoran Džindžič stal přímo před budovou srbské vlády obětí ostřelovače z řad speciálních jednotek policie, někdejších Miloševičových chráněnců.

Srbští socialisté, jímž Miloševič až do své smrti, navzdory pobytu v Haagu předsedal, požadovali pro Miloševiče státní pohřeb s vojenskými poctami. Jinak prý přestanou podporovat současnou menšinovou srbskou vládu a dokonce hodlají opustit parlament.

Prezident Boris Tadič však myšlenku státního pohřbu Miloševiče rezolutně odmítl. Prý by absolutně neodpovídal roli, kterou Slobodan Miloševič sehrál v novodobé historii Srbska, říká Tadič, který dodává, že by to bylo v protikladu s míněním většiny občanů, kteří v říjnové revoluci v roce 2000 bývalého prezidenta, který se pokoušel ve svůj prospěch zfalšovat výsledky voleb, svrhli.

Miloševičova manželka Mira Markovičová vyjádřila přání, aby byl její exmanžel pohřben v Srbsku, buď v Bělehradě, nebo v rodném městě Požarevac. Zároveň se ale bojí na pohřeb v obavě před zatčením odjet. Je na ní totiž vydán mezinárodní zatykač a proto se od roku 2003 skrývá v Rusku. Socialisté požadovali zrušení zatykače, aby se Markovičová mohla pohřbu bez obavy zúčastnit. Rovněž zrušení zatykače ale srbský prezident Boris Tadič odmítl.

Uspořádat Miloševičovi státní pohřeb by byl za současné situace asi skutečně nevhodný počin. Miloševič od poloviny osmdesátých let, kdy z čela Svazu komunistů Srbska a nakonec i z prezidentské funkce sesadil svého předchůdce Stamboliče, kterého nechal později zabít, pojal nacionalismus jako nástroj upevňování své moci. Když se začala rozpadat jugoslávská federace, podporoval mnohdy oprávněné obavy Srbů v druhých republikách o jejich budoucnost. Vyvrcholilo to vyhlašováním separatistických srbských mini států a válkami v Chorvatsku, Bosně a nakonec v Kosovu. Tam krvavý konflikt mezi albánskými povstalci a srbskou policií skončil bombardováním Jugoslávie letectvem NATO a vstupem mezinárodních vojsk do provincie. Ve strachu z odvety nakonec Kosovo opustilo po roce 1999 200 000 Srbů, stejně jako o 4 roky předtím musela z Chorvatska uprchnout většina jejich vzbouřených krajanů.

A pochopitelně nelze zapomenout na Bosnu, nejkrvavější konflikt v bývalé Jugoslávii. Tady se Miloševičovi naposledy podařilo částečně dosáhnout mezinárodního uznání, když spolu s prezidenty Chorvatska Tudžmanem a Bosny Izetbegovičem podepsali daytonskou mírovou dohodu. Ta nejen ukončila bosenskou válku, ale přiřkla polovinu bosenského území právě Srbům. Snad jen to lze z jejich pohledu pokládat za Miloševičovo vítězství.

Ale potrestání viníků tohoto konfliktu, který si vyžádal životy čtvrt milionu lidí, zůstává velkým mankem mezinárodního společenství a potažmo haagského tribunálu. Potrestáni za své působení během války měli být i všichni tři aktéři daytonské dohody. Jenže Tudžman, Izetbegovič a od soboty i Miloševič jsou už mrtví a dva nejhledanější bosensko srbští vůdci, generál Ratko Mladič a Radovan Karadžič stále spravedlnosti unikají. A to je i do nejbližší budoucnosti výzva pro haagský tribunál a zejména pro srbské úřady. Aby po Miloševičovvě smrti zintenzivnily snahu o zatčení Karadžiče s Mladičem a alespoň žijící viníci masakrů v Bosně byli nakonec spravedlivě potrestáni.