Diplomatické styky s daňovým rájem

Obě země jsou toho názoru, že se vztahy obou států mohou na základě tohoto společného dědictví rozvíjet a přitom být překonány i rozdílné pozice, které vyvstaly v průběhu proměnlivých dějin." Tolik citát, ze kterého vyplývá jen to, že spor o majetky sice není na pořadu dne, ale ze stolu nezmizel. Po česko-německém vzoru se otázkami minulosti budou zabývat historici, ovšem samozřejmě je nemohou vyřešit. Zkonfiskovaný majetek není věcí států, nýbrž vždy soukromou záležitostí občanů. V česko-lichtenštejnském sporu je to ovšem o to komplikovanější, že občané, kteří o majetek v Čechách a na Moravě přišli, jsou zároveň příslušníky vládnoucí dynastie lichtenštejnského knížectví. Jenže ČR měla silný motiv o diplomatické vztahy s Lichtenštejnskem usilovat: nejen že byla jedinou zemí v Evropě, která je s Lichtenštejnskem neměla. Byla by teď, kdy se evropské země dohodly na přísnějším postupu proti daňovým rájům, i jedinou zemí, která by s ním například nemohla uzavřít ani standardní dohodu o zamezení dvojího zdanění.

Dnešní podpis česko-lichtenštejnského memoranda v Černínském paláci je tedy výrazem pragmatického postoje obou stran a z té české stojí za povšimnutí hlavně to, že ho Fischerova vláda zdědila po své předchůdkyni. Ta sice příslušné dohody připravila, ale vzhledem k volebnímu roku se je realizovat neodvážila. Dodejme, že matérii, kterou se teď mají zabývat historici, osvětlily už česko-německé historické komise: Hlavní doutnák není z dnešního hlediska zřejmě zabudován ani tak v poválečných vyvlastňovacích zákonech jako takových, nýbrž očividně v tom, že nebyly uplatňovány v souladu se svou vlastní literou. Neslovanské obyvatelstvo tehdejšího Československa přicházelo o majetek plošně na etnickém, a nikoli na denacifikačním principu. Jinak by se na příslušné seznamy nemohli dostat i lidé, kteří přežili holocaust a jako místo posledního bydliště měli výslovně uvedeno Terezín nebo Osvětim. Nejkřiklavější případy musely být pak vyřešeny pomocí zvláštního humanitárního fondu, jen aby se svaté krávy Benešových dekretů snad nikdo nedotkl .

Že se dodnes najdou lidé, kteří usilují o vrácení svého majetku, protože jsou přesvědčeni, že se na jejich rodiny dekrety vůbec neměly vztahovat, tedy nepřekvapuje. Lichtenštejnové například argumentují tím, že nebyli Němci. Český stát tvrdí, že se k Němcům tenkrát hlásili. O zpochybňování restituční hranice přitom nejde: tu si totiž každá země může opravdu stanovit podle vlastního uvážení. V bývalém východním Německu se například rozhodli vracet na začátku 90. let majetek podle stavu, který vznikl po pozemkové reformě v roce 1949. Což v praxi znamenalo, že němečtí velkostatkáři, kteří byli po válce v sovětské okupační zóně vyvlastněni, nedostali zpátky nic. Pole a lesy byly naopak vráceny drobným rolníkům, kterým byly velkostatky po válce rozděleny.Jsou však i země, jako Maďarsko nebo Polsko, které se rozhodly, že nebudou restituovat téměř vůbec. Místo vracení znárodněných činžovních domů původním majitelům prodalo například Maďarsko prakticky celý svůj státní bytový fond v polovině 90.let nájemníkům. Česká republika si vybrala cestu obtížnější. Ve svých restitučních zákonech pak logicky mluví o odčinění "některých" křivd. Odčinit všechny věru není v lidských silách. Ví to bezpochyby i rod Lichtenštejnů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .