Dilema: svoboda kontra bezpečnost

Dlouho jsme se zdráhali přijmout ideu i pouhý termín "střet civilizací". Snad proto, abychom něco takového nepřivolali. Obávám se, že důvodů pro tuto opatrnost ubývá. Dávné nepřátelství mezi dvěma misijními, tedy expanzivními náboženstvími, islámem a křesťanstvím, má už jinou podobu. Modernizovaný Západ odložil svou někdejší víru a vyvinul takový styl života, jaký je s tradičními životními zvyklostmi islámského světa těžko slučitelný. Ten druhý přechází postupně do protiofenzívy, přičemž disponuje téměř všemi technickými vymoženostmi toho prvního.

Jde o přechodný stav? Bude svět islámu přece jen získán pro hodnoty, jichž si cení Západ? Zvítězí nakonec zářné zítřky, jak je líčí stoupenci globalizace? Zatím to tak nevypadá. Spíš se zdá, že duch vražedné nenávisti, vypuštěný z láhve, se do ní hned tak nevrátí. Západ má sice pořád značnou materiální převahu, ale vůči metodám užívaným islámskými radikály je bezbranný. Ocitá se tak - a když ne, tedy se jistě brzy ocitne - na osudovém rozcestí. Tím je dilema svobody jednotlivce a bezpečnosti všech.

Liberální ovzduší zemí, jimž říkáme vyspělé (a k nimž chceme patřit), je prostředím, v němž se terorista pohybuje snadno. Nachází tam útočiště; a je-li ochoten jednat s nasazením života, prakticky se nesetká s překážkou. I když se stane krajně podezřelým, formální pravidla, jimiž se řídí policie i justice demokratických zemí, mu umožní uniknout. Oněch formálních pravidel - jakož i jiných osvícených vymožeností Západu - se nechceme vzdát. Kolik takových "Madridů" bude třeba, abychom začali o těchto našich přednostech pochybovat?

Nelze vyloučit, že Západu bude vnucen stav, který lze nazvat stavem válečným, jakkoli neobvyklým ve srovnání s dosavadními způsoby vedení válek. Někdo tvrdí, že už se to stalo. - Za války se bezpečnost stává hodnotou číslo jedna. Jak ji posílit? Vyzbrojením, bojovým odhodláním, zajisté; tak tomu bývalo. Tak se Černohorci ubránili Turkům a Finové Sovětům. Proti agresi, jejímž dějištěm byl New York nebo Madrid to ale nic neznamená. Válečný stav, o němž mluvím, volá po posílení státní moci. A jsme znovu u dilematu: svoboda - anebo bezpečnost?

Do střetu militantního islamismu se Západem vstupuje ten druhý, tedy Západ, nikoli v nejlepší kondici. Tím spíš to platí o té jeho části, kterou tvoří postkomunistické země střední Evropy. Tedy i o nás. Občanská netečnost, husté korupční klima, nevěrohodnost elit a rozpaky nad tím, co je vlastně podstatou duchovní identity národa a jeho státu - to nejsou ty nejlepší dispozice pro posílení státní moci, tedy i pro obstání v tomto nezvyklém válečném stavu. Uvedu příklad za vlasy přitažený, ale didakticky srozumitelný. Válčící země zpravidla zpřísňují svůj vnitřní režim. I některé západní země, které zrušily trest smrti, si ponechaly jeho možnost pro případ války. Ve válce se totiž zabíjí. Představme si, že bychom byli nuceni ho znovu zavést. Mohli bychom ho svěřit naší justici v její dnešní podobě?

Vznikne-li problém národní bezpečnosti v situaci nezvyklého ohrožení, budeme jím asi zaskočeni. Měli bychom ho promýšlet včas. Budeme totiž muset v takovém případě hlídat nejen hrozbu zvenčí, ale i sami sebe.