Demokratický feudalismus

Přesto - všechny tři komponenty naší nesporně hluboké a přemýšlivé duše -jsou v současné politice i v denním životě obsaženy.

Občané mají téměř bez výjimky hluboce vžité a vrozené vědomí absolutního pořádku, nekompromisního řádu a to výhradně pro druhé občany, zatímco každý občan sám pro sebe by nejraději požíval výhod druhé části naší občanskosti i státnosti - a to anarchistických pravidel a výjimek sám pro sebe.

Zmíněný poněkud rozporuplný jev lze pozorovat bezplatně i beztrestně například v městské hromadné dopravě : cestující, kteří se nemohou dostat do nabitého vozu tramvaje nebo metra hlasitě povykují na cestující uvnitř, aby se uskrovnili, postoupili dále do vozu a tak dále, neboť všichni chceme cestovat. Jakmile se cestující zvenku ocitne uvnitř, prudce změní svůj světonázor i politický postoj a začne povykovat na své bývalé spolutrpící a utiskované, aby se nikam necpali, neboť každý vidí, že souprava je plná. Pokud uplácíme, krademe, lžeme a vyvádíme alotria proti desateru i proti domovnímu řádu , je všechno v pořádku, pokud něco podobného činí naši spolubližní je to důkaz, že žijeme v dobách, kdy apokalypsa je už za dveřmi.

A naši politici zatím usilovně pracují na jakémsi velice zvláštním uspořádání společnosti na způsob "voleného feudalismu", v němž velmoži projdou procedurou demokratických voleb, což je období, kdy kandidáti stran se na nás culí z plakátů a lákají nás, abychom šli kolektivně a manifestačně zvolit jejich životní úroveň, aby nás po volbách nechali napospas dravčím poměrům v podhradí. Vládně potom vyrábějí státní dluhy astronomických rozměrů, neboť jinak to přece nejde a k šetření jsou nabádáni bývalí voliči, nyní poddaní. Těm občas vzkáže demokratický královský posel, že je nutné zvýšit desátky, neboť člen privilegované demokraticko-feudální vrstvy prošustroval televizi nebo banku a jak každý poddaný jistě pochopí, nemůže zůstat na holičkách a v nouzi by si už nikdy nezvykl a bylo by to nelidské zatěžovat příslušníka demokraticky zvolené feudální vrstvy čímsi tak ponižujícím, jako je starost o peníze.

Prostý lid tuší a potichu si o tom reptá, že by rád věděl, co je to vlastně ta demokracie a dostane se mu odpovědi, že vždy a všude jde právě o nesporné hodnoty demokracie a je tedy nadále nutno držet ústa v rytmu kroku, neboť dnes se už netrestá veřejným stětím, vpletením do kola, upálením nebo vyloučením na okraj společnosti z důvodů hříchu nepřátelství vůči socialismu, nýbrž se lid drží na uzdě tím, že nemá práci a tudíž se na ni ještě ke všemu těší - a normalizační strach zaměstnaných šťastlivců nahradil strach ze ztráty obživy.

Něco okolo dvaceti procent občanů se proto uchyluje k lákavé myšlence, že při případném vítězství komunistů by všem byla vrácena práce, odborová rekreace, papírová čestná uznání a naděje na cestu k dokonalé budoucnosti. Většina lidí ovšem demonstruje svůj nezájem i znechucení tím, že se "o politiku nezajímají", jak hrdě prohlašují a zbytek volí tu jednu stranu, podruhé opozici ve věčné naději, že se stane zázrak a cosi se změní.

Ono tajemné cosi je samozřejmě zcela prosté přání "mít se dobře jako ti nahoře", ale jak se každý rychle dozví, v moderní společnosti se může prosadit jen mladý, kreativní, dynamický, výbušný robot , cosi na způsob svalovce a krásky z televizní reklamy, což samozřejmě neplatí všeobecně a četné výjimky potvrzují pravidlo.

Například mnozí bývalí zasloužilci, nyní starci, dosáhli evropské i světové životní úrovně díky své partajní a tajně policejní minulosti a dokazují, že to s vysokými nároky na mravní, etickou a jinou integritu není nikdy tak vážné. V okamžicích jako je tento, přicházívá obvykle doporučení, abychom se podívali i jinam - i jinde to není o mnoho lepší.

Je to těžké, ale člověka sotva utěší myšlenka, že u některých vzdálených divokých kmenů je poražený nepřítel uváděn jako hlavní chod na místním jídelním lístku. Jenže - my nežijeme tam, nýbrž tady.