Demokracie trpí stylem politických vůdců

Přesto není zcela na místě rušit veřejnou kontrolu nad politikou úplně. Nezájem občanů dává příliš velký prostor politikům, kteří pak mohou právě občany nepříjemně překvapit. Samozřejmě, řeč je především o Jiřím Čunkovi, varování se však týká i mnoha dalších.

Na první pohled se jen opakuje politický cyklus jako už několikrát v minulosti. Skončí volby a politici, kteří je vyhráli, začínají vládnout. Noví ministři zkoušejí, jak fungují jejich resorty, vláda navrhuje první reformy, a veřejnost ztrácí přirozeně zájem.

Potíž je v tom, že politický cyklus nefunguje zcela tímto způsobem. Předně není úplně přesné tvrzení, že začínají vládnout lidé, kteří vyhráli volby. Strany do voleb vybírají politiky, kteří jsou schopni přitáhnout voliče, vlády se však někdy chopí někdo jiný, kdo má reálnou moc ve straně. Do voleb ho strana nenasadí, protože je pro veřejnost málo přijatelný, vládnout však může.

Také v čele Topolánkova kabinetu jsou lidé, kteří neprošli volbami. To je opět případ někdejšího vsetínského starosty Čunka, ale ani v tomto případě nejde jen o něho..

Ještě důležitější změnou, než povolební výměna vedoucích kádrů, je nástup reálné politiky. Strany začínají rozdělovat posty a vliv v jednotlivých oblastech veřejného života. Často jde o věci, které není možné úplně zveřejňovat. Každá vláda má takový stín, či deficit demokracie. Například u Zemanovy vlády to byly kuloární dohody o vládě v rámci opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Temný rozměr vládních aktivit, které ignorují demokratická pravidla, se ale nezrušil s odchodem Miloše Zemana.

Také současná vládní garnitura přináší celou řadu nových rizik. Nejvíce je vidět již dvakrát zmíněný Jiří Čunek. Jeho protiromský populismus je nevídaný jev od účasti Sládkových republikánů v parlamentu. Lidovecký šéf je však něčím víc, prvním místopředsedou vlády.

Těžko se zbavit dojmu, že Čunek populismus využívá promyšleně. Dostal se do problémů, když nedokázal zcela přesvědčivě čelit obvinění z korupce. Zažil pád popularity a začala ztrácet i jeho strana. Jakoby mimoděk tedy nastolil pomocí deníku Blesk jiné téma. Na úrovni hospodské debaty zmínil, že Romové nechtějí pracovat a zneužívají státní podporu.

Následující výzkum společnosti STEM ukázal, že v tom dává Čunkovi za pravdu většina národa. Kvůli svým slovům o Romech by neměl z vlády odcházet, soudí 58 procent občanů.

Předseda lidovců je tedy jen zdánlivě nešikovný, když na sebe vrší jeden problém za druhým. Pokud je obviňován z korupce, lidem se to nelíbí, když je kritizován jako rasista, lidé stojí za ním.

Jiří Čunek se zachoval nedemokraticky, když pro svůj politický prospěch využil prohlášení, které vyvolává zášť většiny proti menšině. Pokud by v Česku demokracie dobře fungovala, ostatní politici by se člověka, který porušil základní pravidla slušnosti, rychle zbavili. Zdejší elita to však nedokázala.

Občanští demokraté, zelení i lidovci obvykle uvádějí jako důvod, že by Čunkovým odchodem byla ohrožena vláda. Ve skutečnosti však nechtějí vyhazovat jednoho ze svých, který navíc používá podobné prostředky jako ostatní - pouze to trochu přehnal.

Odmítnout veřejnou debatu a skrývat se před kritikou pomocí nepříliš slušných způsobů - takový styl je možné zaznamenat například u Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Ani Topolánkovy vulgarismy nejsou ničím samoúčelným: odrazují případné kritiky a chrání volný prostor, kolem předsedy vlády. Paroubek zase má ve zvyku odpovídat kritikům hrozbami demise.

Další nedostatek české demokracie se objevil minulý týden: vláda prezentovala své reformní záměry na velkolepé konferenci, jakoby vystřižené z předvolební kampaně. Důmyslný marketing měl vzbudit dojem, že vzniká zásadní reforma, která bude pro všechny blahodárná. Takovými prostředky se zcela přehluší případná kritika, anebo oprávněné připomínky, že vládní strany nedodržují svůj volební program. Zároveň se opět začaly utajovat dokumenty o daních a rozpočtu, které přitom už projednala vláda.

Populismus, sklony k autoritářství, marketingové vymývání mozků, utajování důležitých kroků exekutivy. Odpovědnost politiků vůči veřejnosti i kontrola občanů nad politiky se tím jednoznačně ztrácí. Nebo z jiného pohledu: politika zůstala i po volbách sledem mobilizací jednoho tábora proti druhému. Dnes však tyto mobilizace nemají za účel získat co nejvíc voličů, ale zakrýt před občany, o čem se vlastně rozhoduje.

Zatím tedy není situace kritická, jen se česká demokracie opět ocitla na šikmé ploše. Je však na místě sledovat, jestli už nezachází příliš daleko, a také položit otázku: Je tu vůbec někdo, kdo chce nebezpečnému vývoji bránit?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .