Demografické problémy Kuby

V roce 1960 sedm miliónů obyvatel, v roce 1973 devět a v roce 1996 už jedenáct miliónů. Potom se růst výrazně zpomalil a plynule přešel do propadu. Zatím jen mírného, ale bude-li tento trend pokračovat, tak za sedmnáct let, tedy v roce 2025 bude Kubánců méně o tři čtvrtě miliónu.

Vládní kubánské prameny uklidňují, že populační vývoj na ostrově vlastně kopíruje trend vyspělých zemí. A někteří místní experti dodávají, že právě to je vlastně důkaz vyspělosti země. Evropa rovněž zažívá pokles porodnosti a stárnutí populace. Důvody, které vedou většinu Evropanů k takovému chování jsou však jiné než ty, jimiž se řídí Kubánci, aby dosáhli stejného výsledku.

Nejprve se podívejme na srovnání Kuby s Latinskou Amerikou. Zatímco kojenecká úmrtnost na Kubě je pět promile, v Latinské Americe činí 23 promile. Stejný nepoměr je v naději na dožití: 77 let na Kubě a pouhých 71 roků v jižní Americe. Podle OSN - a kubánská propaganda to ráda opakuje - se Kuba v demografických údajích odlišuje od zbytku latinskoamerických zemí.

Obecná touha mladých lidí zajistit se potomstvem může být narušena různými příčinami. Zatímco porodnost by v Evropě bez přistěhovalců klesala - řekněme zjednodušeně - kvůli určitému pohodlí mladých lidí hlavně žen v plodném věku, na Kubě je možno pozorovat jiný trend: ženy nechtějí přivádět na svět děti, protože nemají dost prostředků, aby je mohly řádně vychovávat. Nemají dost peněz, aby jim nakoupily dostatek jídla. Přídělové hospodářství, jež na ostrově funguje už téměř padesát let, nezajišťuje dostatek stravy pro dítě a v zemi je nedostatek bytů, přičemž vlastní výstavba je téměř nemožná. Není to hlad přímo na umření ani bezdomovecké přežívání. Kdo ale jednou viděl padesát let neopravované havanské domy nebo nabídku potravin v obchodech, kde lze nakupovat na lístky, dá kubánským ženám zapravdu. Není divu, že plná třetina jich, když otěhotní, požádá o umělé přerušení, jež je v zemi legální. Panamerická organizace zdraví uvádí, že v letech 1968 až 1996 se narodilo pět a půl milionu dětí a zároveň bylo zaregistrováno přes tři miliony potratů. To nesvědčí o nezodpovědnosti kubánských matek, nýbrž spíše o bídě, v níž žijí. K tomu je možno přičíst, že Kuba má na americkém kontinentě na svědomí rekord v počtu sebevražd.

Kubánská vláda celá léta hrdě prohlašuje, že ekonomické zákony, jimiž se řídí svět, na ostrově neplatí. Čas od času však přesto Kubu zasáhnou, naposledy právě v těchto dnech. Světové zdražení potravin teď pocítí i místní přídělový systém na lístky. Nový Castro ve vedení země, Raúl, sice už v únoru slíbil, že stát rozdělí zemědělcům půdu, kterou nedokáže sám obhospodařit, ale zatím tak neučinil. A tak jí 75% leží dál ladem a Havana musí ročně vynaložit téměř dvě miliardy dolarů na nákup základních potravin v zahraničí. Peníze získává hlavně prodejem niklu, na který je ostrov bohatý, a službami turistům. Za ropu platí Venezuele vývozem lékařů.

Už řadu měsíců Havana oznamuje, že zjednoduší monetární systém. Na ostrově totiž platí čtyři měny současně, podobně jako v Československu těsně po druhé světové válce. Kubánci jsou většinou placeni v kubánských pesos. Průměrný plat je 420 pesos. Dvacet čtyř těchto pesos tvoří druhou legální měnu - konvertibilní peso. Dolary se nesmí platit od roku 2004, ale všechno se na ně převádí. Podobně je tomu s eury, jimiž mohou platit cizinci ve vybraných obchodech. Zjednodušit celý systém by bylo žádoucí jak pro ekonomiku tak pro sebevědomí občanů. Je ovšem otázka, jestli se to povede. Násilné, tedy ekonomicky nepodložené zjednodušování počtu měn by totiž mohlo vést ke ztrátě devíz v šedém hospodářství.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .