Deja vu české politiky

Vlastně stačilo jen zaktualizovat data. A nezapomenout, jelikož se volby podle dohody mají konat nejpozději 9. a 10. října, také na zkrácení všech dodacích lhůt, které s tím souvisejí: od lhůty pro vyhlášení voleb do sněmovny, přes lhůty pro ustavení volebních komisí, až po termíny na podávání kandidátek.

Že je něco špatně, tuší i ministři: Gandalovič se například omlouvá tím, že jde o řešení "nejméně špatné ze všech špatných", když už byla vládě vyslovena nedůvěra uprostřed českého předsednictví EU. Bursík si sice uvědomuje, že s tím ústavní právníci mají problém, ale nechce prodlužovat nestabilitu v zemi. Cyril Svoboda k vládnímu rozhodnutí dodal, že spíš než předčasně rozpouštět sněmovnu by bylo třeba udělat novelu ústavy v senátu.

Jenže to by bylo zřejmě také na dlouhé lokte. A tak se politici rozhodli právníky zase jednou převálcovat. Kolikrát jsme to už za posledních dvacet let zažili? Investiční fondy už vesele fungovaly, zatímco zákony, podle kterých se měly řídit tak, aby nebylo možné je tunelovat, neexistovaly ani na papíře. Z cisteren nafty se jedním škrtem pera rodily lehké topné oleje a naopak, zatímco poslanci v parlamentě svorně tvrdili, že na tohle je- na rozdíl do situace v sousedních zemích- každý zákon krátký.

Led, na který se poslanci pouštějí tentokrát, je ovšem obzvlášť tenký. Jak na to upozornil docent Jan Kysela z právnické fakulty v našem sobotním vysílání, zkracovat volební období by totiž sněmovna nemusela jen sama sobě. Když už jí to tak bezproblémově prochází, mohla by to příště třeba zkusit i u jiných ústavních činitelů. Včetně toho nejvyššího na pražském Hradě. Nakonec, proč ne? Zákonodárci mohou kouzlo krácení volebních období v budoucnu teprve pořádně objevit a vychutnat: stačí si uvědomit, kdo všechno je volen parlamentem: nejen prezident, ale třeba i obyčejní členové televizních, nebo rozhlasových rad.

Jak ukazuje nynější příklad, legislativní těleso totiž nemusí vždycky krátit volební období jen samo sobě. V souvislosti s dohodami politických stran teď budou muset senátoři schvalovat zkrácení volebního období nikoli sobě, nýbrž svým kolegům ze sněmovny. Chystají se to udělat, i když tím de facto budou opět, stejně jako v roce 1998, hlasovat o své vlastní nepotřebnosti coby základní pojistky demokracie. To byl přece jeden z hlavních argumentů, proč vůbec potřebujeme senát: aby v případě, že prezident rozpustí parlament, tady byl jiný zákonodárný orgán, který by převzal jeho pravomoci. Proto jsou senátoři voleni sice na šest let, ale každé dva roky po třetině svých členů: aby tohle těleso nikdy nezůstalo bez senátorů s platným mandátem.

Od roku 1996, kdy byl senát ustaven, se pouze dvakrát, a to vždy ještě jen čistě teoreticky, schylovalo k tomu, že by senát tuhle funkci základní pojistky demokracie snad mohl zastávat. V roce 1998 hlasovali senátoři poslušně podle pokynů svých partajních sekretariátů tak, aby tomu zabránili. Totéž se očividně chystají udělat i teď.

Předčasné volby v roce 1998 skončily obdobným patem mezi levicí a pravicí, jaký vedl k jejich vyhlášení. Pat vyústil v opoziční smlouvu, ve které se dařilo hlavně politické korupci.

Jakže zní ten známý citát? Kdo se nepoučí z dějin, je odsouzen je prožít znovu? Také se tomu říká deja vu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .