David Klimeš: Vraťme důstojnost řečnickému pultíku sněmovny
Teoreticky se všichni shodnou, že projevy ve sněmovně mají být uměřené a k věci. Prakticky je však sněmovna zamořena sáhodlouhými plytkými projevy, ze kterých je pak nevyhnutelně i podobně plytká žurnalistika.
Kde jsou ty časy, kdy předseda hnutí ANO Andrej Babiš považoval sněmovnu za „žvanírnu“. To byl premiér, měl v ruce exekutivní moc a kontrola zákonodárci ho jen nemístně obtěžovala. Jakmile se stal lídrem opozice, razantně změnil názor. Ve sněmovně soutěží s předsedou SPD Tomiem Okamurou, kdo si odnese ze sněmovny vavříny za nejdelší projev a nejpodivnější urážky.
Čtěte také
Celé toto snažení by ale nefungovalo, kdyby nebylo médií. Jaký zpravodajský význam má, když si čtenář přečte, že Babiš řečnil 2,5 hodiny a Tomio Okamura třičtvrtě hodiny, aniž by cokoliv řekli? Jaký smysl má nekonečné rozbírání náhodného sumáře slov, ať už se jedná o výroky o „nové totalitě“, „chudáku Potměšilovi“ či hádka o to, kdo je „nula“ a kdo „parazit“?
Kdyby nebylo médií, které nesouvislé projevy opozičníků přetváří ve zprávy, brzo by s tím dotyční přestali. Jenže ono je to pro média tak lákavé, protože z nesmyslných projevů je vždy možné sestavit něco, na co se dobře kliká na webu či to ozvláštní televizní zpravodajství či tištěnou stránku.
Omezení, které není
V rozumné zemi by ale vůbec novináři neměli mít příležitost zvažovat, zda takovou kaskádu nesmyslů z obstrukčních projevů zaznamenávat a rozebírat, protože nic takového by nemělo existovat.
Čtěte také
Česko má velmi liberální jednací řád sněmovny z 90. let, který umožňuje snadno zablokovat jakékoliv jednání. Přestože vládní koalice slibovala, že obstrukce omezí, předvedla jen ad hoc omezování opozice při projednávání některých zákonů, systémového tu nemáme stále nic.
A čas utíká. Jakmile se země po volebním oddychu zas ponoří do série voleb vrcholících těmi sněmovními v roce 2025, už něco takového nepůjde snadno prosadit a zároveň nepochybně obstrukcí spíše přibude. A proč také ne, když o každém nesmyslu Babiše či Okamury média tak rády druhý den poreferují.
Shoda je, odvaha ne
Přitom na základních konturách omezení exhibic za řečnickým pultíkem je shoda. Sumář návrhů před časem popsal právník, dnes ústavní soudce, Jan Wintr v knížce Proměny parlamentní kultury. Odstranil by úvodní nedůstojné peklo ze zahájení sněmování, kdy se poslanci hádají o program.
Čtěte také
Ten by mohli předem dohodnout zástupci klubů ve vedení sněmovny. A aby opozice nebyla válcovaná, lze jí například udělit právo na určitý počet bodů k projednání.
Okamžitý konec zasluhuje to nejviditelnější, a to jsou právě ony castrovské projevy. Poslanec, který není schopen zformulovat myšlenku do 20 minut, pravděpodobně není schopen zformulovat žádnou. Stejně tak si zaslouží konec neustále doplňování o faktické poznámky a zcela přežité je imperiální právo na přednostní vystoupení určitých funkcionářů.
Vlastně není jasné, proč tyto změny už dávno nejsou v platnosti. Vládní koalici asi už musí být jasné, že na změnách se s ANO a SPD nedohodne, ale ač mnohé jiné zákony válcuje na sílu, tak do tohoto se pětikoalici zrovna nechce. Že by proto, že také jednou bude v opozici a tam si zase ona dosyta užije práva na nekonečné monology?
Těžko říct, ale zablokovaná demokracie nekonečnou kecací obstrukcí je obrovským riskem a těch pár komických titulků v zítřejších novinách za to rozhodně nestojí.
Autor je publicista a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
