Daniel Kroupa: Život v době nejistoty

Jedna pandemie ještě neskončila a už ťuká na dveře druhá. Válka pár set kilometrů na východ od nás se rozhořela v plné síle a po třech měsících nic nenasvědčuje tomu, že by mohla brzy skončit. Rostou ceny energií a všeho, co je na nich závislé, aniž nám ekonomové dokážou říct, jak vysoko skončí. Inflace nás připravuje o celoživotní úspory a rovněž si žádný odborník netroufne předpovědět, kde se její růst zastaví.

Čtěte také

Česku hrozí spirála chudoby. Vláda se k tomu musí postavit čelem, vybízejí ekonomky

A k tomu všemu se přidávají přírodní pohromy, jaké u nás, co paměť sahá, nebývaly: vichřice, tornáda, horka a sucha. Zkrátka, jako by se to všechno dohromady proti nám spiklo. Může někdo poradit, jak máme v takových podmínkách žít?

Každý sám a všichni společně

Inu, asi nemůže a budeme se s tím muset vyrovnat sami. Tím myslím: každý sám a všichni společně. Jistě, že ne všechno jsme zavinili my a také ne všechno dokážeme napravit, ale člověk má dělat to, co může. Jedním z osvědčených způsobů, jak v takové situaci postupovat, je tento: zpytování svědomí, poctivé vyznání viny, lítost spojená s odhodláním napravit to, co se napravit dá, odpoutání se od špatné minulosti a vykročení do budoucnosti s nadějí a s vůlí neopakovat dřívější chyby.

Čtěte také

David Klimeš: Vláda riskuje sociální smír

Tak to tedy zkusme alespoň částečně a v náznaku. Vůči přírodě jsme se my, její součást, provinili tím, že pro svůj poživačný a pohodlný život jsme z ní učinili pouhou zásobárnu surovin a energií, kterou jsme rabovali bez ohledu na to, že narušujeme její vnitřní rovnováhu. Tím jsme přiživili katastrofické procesy, kterými příroda svou rovnováhu obnovuje. Neměli bychom tedy napravit svůj život, aby se namísto požitků a pohodlí zaměřil k prožitkům a k péči o přírodu i o druhé?

Život pro druhé

V hospodářské oblasti jsme se jako společnost provinili návykem života na dluh, dlouhodobým neřešením zákonných podmínek výstavby nových bytů, udržováním energetické závislosti na mocnosti, která toho nyní zneužila, a plýtváním evropských dotací. Zanedbali jsme také budování obrany vlastní i obrany Evropské unie a naše vojenská slabost podnítila onu mocnost k tomu, aby rozpoutala válku. A pokud se týče epidemií, dokázali jsme se poučit z minulých, nebo alespoň z té přítomné, abychom dokázali čelit epidemii přicházející?

Je mi líto, co všechno jsme zpackali, a možná, že nejsem sám. Doufám, že nám to bude odpuštěno, když projevíme odhodlání napravit to, co budeme umět. Pokud ale nezměníme svůj život zaměřený na sebe k životu pro druhé a neprobudíme se z nečinnosti k činnosti, sotva se z toho přívalu pohrom vymotáme.

Daniel Kroupa|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

V těžkých časech to mají nejtěžší ti, kteří jsou slabí, opuštění a potřební pomoci od druhých. Rodinné hodnoty tak není třeba v těchto dobách propagovat, lidé je odhalí sami.

Autor je filozof a pedagog