V době, kdy probíhala válka v Iráku, jsem při cestě na konferenci do USA navštívil stát Michigan. Jeho hlavním městem je Lansing a, podobně jako ve Washingtonu, i zde mají svůj kongres.
Jeden z místních senátorů nás pozval na zahájení zasedání tohoto lokálního Senátu a musím říci, že to byl silný zážitek.
Také cítíte smutek, když sledujete, jak se zajímavé myšlenky častým opakováním v nevhodných souvislostech stávají otřepanými frázemi, které namísto aby podněcovaly otázky, jen udržují mluvčí v bezmyšlenkovitosti?
Po úvodních slovech předsedající pozval na tribunu rodinu nedávno padlého vojáka v Iráku. Zazněla slova o jeho životě, o jeho hrdinství, o tom, jak si všichni váží jeho oběti a jak budou pečovat o jeho památku. Promluvit mohl i jeho otec. Nakonec všichni povstali a zazněla hymna, při níž si všichni dali ruku na srdce. Slzy v očích měli nejen Američané, ale i my, zahraniční hosté.
Nemám zálibu v oficiálních rituálech a obvykle se nemohu dočkat, až skončí, ale toto nebyl ten případ. Žádná prázdná gesta, žádná snaha politiků o vlastní prezentaci na úkor padlého, ale společné ocenění hrdiny, s jasným vědomím, že nepoložil svůj život zbytečně a že jeho vlast má povinnost uchovat jeho památku. A konečně také veřejný projev soucitu s pozůstalými.
Tento zážitek se mi vybavil v souvislosti s incidentem v Afghánistánu, při kterém padl český voják Tomáš Procházka. Sloužil jako kynolog u jednotky speciálních sil, která má na starosti výcvik afghánských spojenců. Byl zabit poté, co jeden z vojáků začal střílet na české vozidlo na základně Šindánd v provincii Herát.
Na kbelské letiště v noci ve středu 24. října 2018 přistálo letadlo s jeho ostatky a uskutečnil se pietní akt za účasti prezidenta republiky, kardinála Duky, zástupců ministerstva obrany a armády. Z toho, co bylo vidět v televizních záběrech soudím, že všechno proběhlo důstojně a že zúčastnění projevili hrdinovi úctu, kterou si zasloužil.
Už asi jenom ti starší budou vědět, o čem mluvím, když řeknu kádrování. Komunistický režim měl za cíl dokonale ovládnout člověka, a aby toho dosáhl, potřeboval o něm všechno vědět.
O to větší pocit trapnosti jsem však měl z vystoupení některých parlamentních politiků, zejména bývalého ministra zahraničí. Tělo padlého ještě nebylo doma a už na adresu našich vojáků zaznívala z jeho úst slova jako „okupanti“ či „zabijáci“. I kdyby bylo něco pravdy na tom, že jsme do Afghánistánu naší misi neměli posílat, což si ovšem nemyslím, okamžik pro vedení diskuse na toto téma byl nanejvýš nevhodný.
Nejsme vojenskou diktaturou a naše armáda je pod demokratickou kontrolou. To znamená, že to nejsou vojáci, kdo rozhoduje o tom zda, kde, kdy a v jakém rozsahu budou provádět svou zahraniční misi, ale politici.
I slova mívají své slavné dny. Ve volebním období je to výraz „koalice“, který se v médiích neustále opakuje v nejrůznějších souvislostech.
Proto je cosi nestoudného na tom, že ve chvíli, kdy vojáci při plnění své povinnosti přinesou nejvyšší oběť, politici, kteří nota bene sami nesou odpovědnost za jejich vyslání, začnou zpochybňovat a znevažovat jejich službu. To není jen úpadek politické kultury, ale ztráta soudnosti, což je porucha rozumová.
Když už si v těchto dnech okázale či méně okázale připomínáme sté výročí naší republiky, bylo by také na místě, uvědomit si, že pro to, aby byla, umírali českoslovenští legionáři na bitevních polích první světové války, že naši občané pro samostatný demokratický stát odcházeli do emigrace bojovat proti nacistickým okupantům, že i potom mnozí lidé trpěli jako političtí vězni.
Měl jsem štěstí, že jsem mnohé z nich poznal osobně a mohl s nimi o tom, co prožili a vykonali, mluvit. Stíhací piloti RAF vybojovali mnohá slavná vítězství; po návratu do vlasti se však nejen nedočkali velkého vděku, ale později byli dokonce komunistickým režimem pronásledováni. Inu, i hanebnost v chování vůči hrdinům má tedy u nás tradici. Na tu bychom ale navazovat neměli.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
