Daniel Kroupa: Rozdělení Československa po 30 letech
Rozdělení Československa je téma, k němuž se nerad vracím. Stále je považuji za největší neúspěch transformace naší republiky od totalitního komunistického režimu k demokratickému právnímu státu a stále cítím hořkost a zklamání z toho, že se nám nepodařilo společný stát udržet.
Z toho, co říkám, je asi jasné, že jsem byl proti rozdělení státu, a tak se zdá, že je na místě ptát se, zdali bych svůj postoj nějak zpětně změnil, kdybych byl věděl, jak to dopadne. Vždyť dnes žijí Češi a Slováci spokojeně ve svých republikách, nemají si co vyčítat a panují mezi nimi přátelské vztahy.
Čtěte také
Pravda, v takový výsledek jsme tehdy jen mohli doufat. K tomu je ovšem třeba říci dvě věci: za prvé, člověk má jednat v dané situaci podle toho, co poznává, že je správné bez ohledu na to, jak to dopadne, a za druhé, v tom skvělém výsledku jsou poněkud zamlčené ztráty, které jsou nemalé. Vedle těch ekonomických (menší trh, menší konkurence), kulturních (zánik menšinových žánrů, které se neuživí, a tím zmenšení kulturní rozmanitosti), zpřetrhaných lidských vztahů a podobně je největší ztrátou právě společný stát.
Federální uspořádání republiky poskytovalo oběma národům rovnoprávné postavení a nijak neomezovalo jejich vlastní možnosti rozvoje. Žádné objektivní důvody k jejich rozchodu neexistovaly. Podle průzkumů veřejného mínění si většina Čechů i většina Slováků přála zachování společného státu.
Budovat společný politický národ
Jak to však v pluralitních demokraciích bývá, k moci se na Slovensku dostala menšina, která se domnívala, že slovenské národní ambice může naplnit pouze samostatný stát, a ve vleklých státoprávních jednáních o postavení jednotlivých republik dosáhla takového stavu, že jediným bezkonfliktním řešením byl jejich rozchod. A česká i slovenská veřejnost to s úlevou přijala.
Čtěte také
Subjektivním důvodem byl tedy nacionalismus. Zpozdilý nacionalismus. Definujeme-li národ jako společenství lidí sdružených vědomím etnické sounáležitosti s vůlí pracovat na společném blahobytu, je nacionalismus přesvědčením, že toho lze dosáhnout pouze v samostatném státě s plnou suverenitou.
Takové přesvědčení je ospravedlnitelné v situacích, kdy je v daném politickém uspořádání ohrožena existence národa nebo jeho budoucí rozvoj. Pak platí právo národa na sebeurčení. V novém státě již však nacionalismus nemá co dělat, protože příslušníci etnického národa se stávají občany a jejich úlohou je spolu s menšinami budovat národ politický. Proto je v něm nacionalismus zpozdilý a může vést jen k útlaku minorit.
Nesnadnou úlohou Čechů a Slováků v Československu zajisté bylo zachovat a rozvíjet své jedinečné národní hodnoty. Zároveň ale měli povinnost budovat společný politický národ. A právě v tom ke své škodě selhali. Nyní jsou obě samostatné republiky součástí Evropské unie a opět stojí před historickým úkolem budovat společný evropský politický národ. Pokud to spolu s ostatními opět nezvládneme, hrozí, že přijdeme i o svoji vytouženou samostatnost.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
