Daniel Kroupa: Návrat krále?
Požadavek, aby se v českých zemích obnovila monarchie, nemá nijak širokou podporu a zdá se, že tedy nemá valný smysl se jím zabývat. Ve volbách v minulosti, pokud monarchisté kandidovali samostatně, získávali zlomky procenta a ani nyní jim průzkumy stranických preferencí nedávají naději na lepší výsledky. Proč tedy o nich vůbec mluvit?
Snad proto, že se dotýkají jistého problému reprezentace, který většině politologů i politiků uniká, a přesto je důležitý pro fungování státu.
Čtěte také
Ano, s tou reprezentací je opravdu problém. Už jen v tom, co vlastně znamená. Říká se, že poslanci a senátoři v parlamentu zastupují zájmy svých voličů, zároveň ale skládají ústavní slib, že svůj mandát budou „vykonávat v zájmu všeho lidu“. Tak koho nebo co vlastně reprezentují a jak? Odpověď na tuto otázku je trochu složitá a závisí na tom, o kterou teorii se opírá. Nebudu se o ni nyní pokoušet, protože mým záměrem je upozornit na něco jiného.
Podle některých politických myslitelů bychom tento typ reprezentace měli odlišovat od jiného, který, ač základnější a důležitější, stojí stranou pozornosti. Týká se totiž samotné existence politického útvaru, ať už máme na mysli kteroukoli jeho historickou podobu: stát, říši nebo království.
Ústava jako symbol
Ve všech těchto případech předpokládáme, že se jedná o jakési sdružení lidí, kteří se z nějakého důvodu sjednotili. Důvody mohly být různé: obrana proti vnějšímu nepříteli, etnické či náboženské pouto nebo něco podobného. Aby taková jednota mohla existovat a trvat, musel zde být nějaký viditelný symbol, ke kterému se lidé upínali a jímž si jí potvrzovali. Nejčastěji v dějinách se tímto symbolem stala instituce krále.
Čtěte také
Původně měli králové zajisté i mnoho dalších rolí: panskou moc nad lidmi, nejvyšší náboženskou pravomoc, vládu a správu. O tom, že ale z těchto rolí jejich postavení přímo nevyplývalo, svědčí i skutečnost, že i když o ně v podstatné míře přišli, ta hlavní, alespoň v některých zemích, královskou instituci udržela při životě: reprezentace existence a jednoty politického národa.
Autorita krále se ale bez náboženského smýšlení většiny společnosti a bez tradice zcela neobejde. Bez toho se sotva může zdůvodnit, proč mají první místo ve státě zaujímat pouze vybraní příslušníci určitého rodu. V České republice nám chybí obojí, a proto působí volání po návratu krále jako hlas z jiného světa. Zároveň ale cítíme, že nám tento symbol jednoty trochu chybí.
Američané vstoupili jako první do moderní doby tím, že nahradili krále kusem papíru – ústavou, která ale není jenom právním dokumentem, ale právě takovým symbolem. Těší se úctě, která dříve příslušela panovníkům. Nejvyšší hodnost zaujímá volený prezident a jenom na čas. Plní-li řádně svou roli, po králi se nikomu nestýská.
Posléze se touto cestou vydala většina moderních demokratických států, včetně naší republiky. Jenže u nás se po králi stýská, a nejenom členům monarchistické strany Koruna česká. Proč asi?
Autor je filozof a pedagog
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
