Daniel Kroupa: Islámu chybí postava, jakou je Ježíš Kristus

Barbora Tachecí (BT): Přiznám se, že mi nebylo nikdy jasné, kdy politik přestává být politikem. Jste ještě politikem?

Daniel Kroupa (DK): Nejsem praktickým politikem, protože nejsem členem žádné politické strany ani nemám žádnou politickou funkci. Ale politiky jsem se nezřekl ani nezbavil a aktivně se účastním veřejného života. V tuto chvíli jsem spíše pozorovatel a komentátor.

BT: Když pozorujete a komentujete, co vám na dnešní politické scéně vadí úplně nejvíc?

DK: Česká politika ztratila směr, ztratila myšlenky, kam republiku směřovat. A politické strany jakoby to už ani nezajímalo. Na počátku 90. let jsme měli velmi rozdílné názory, ale všichni jsme věděli, že máme jakýsi cíl, kam politiku chceme vést. Česká republika je dnes loď na oceánu, která neví, kam pluje.

BT: Co jste od roku 2004, kdy jste skončil s politikou, až doposud dělal. Chyběla vám politika?

DK: Působil jsem hlavně na akademické půdě. Ale zároveň jsem byl první tři roky angažován v sociálním projektu zaměřeném na ženy na vesnicích, které jsme se snažili zaměstnat v sociálních službách. Byl to velmi úspěšný, takřka vzorový projekt.

BT: Musím se přiznat, že spojení filozofa, pražského intelektuála a konzervativce s venkovskými ženami mi nejde dohromady.

DK: Byl to projekt, který organizovala farní charita Starý Knín, a měl velmi zajímavou myšlenku. V každé vesnici v okolí Prahy je řada lidí, kteří jsou v takové sociální nouzi, že potřebují určité služby. Vedle nich žijí například maminky v domácnosti, které by jim mohly pomoct, kdyby věděly, jak. Takže šlo o to tyto ženy vyškolit a zaměstnat. Získaly další příjem a staraly se o své sousedy. Bylo to vlastně takové pokračování politiky jinými prostředky a s jasným výsledkem.

BT: Mám pocit, že každému politikovi, když odejde z vysoké politiky, začnou chybět možnosti, které mu politika skýtala. Chyběly vám?

Barbora Tachecí a Betty hosty magazínu eRko|foto: Zdeněk Novosad

DK: Já jsem se naopak budově Senátu vyhýbal, protože těch posledních šest let jsem tam nemohl vydržet. Člověk byl zvyklý na éru tvůrčí politiky. Po opoziční smlouvě se úpadek politiky začal projevovat stále více a já jsem se cítil lépe na akademické půdě s mladými lidmi, kde jsem mohl něco tvořit.

BT: Ve Vašich životopisech mě zaujalo, jak často se tam objevují zmínky o konverzi ke křesťanství. To Vám bylo kolem dvaceti. Z čeho jste konvertoval?

DK: Z takového „něcismu“ – z představy, že něco být musí. Já jsem se ke křesťanství propracovával velmi obtížně. Nakonec jsem dospěl k tomu, že křesťanské zásady jsou správné, ale že náboženství je pro moderního člověka těžko přijatelné. Mluvil jsem s jedním starým moudrým člověkem a říkal jsem mu, že je křesťanství potřeba změnit. A on říkal: „Ale kdepak. Ty jsi chytrý kluk, přijdeš na to sám.“ Po jeho smrti jsem mu dal za pravdu.

BT: Na co jste přišel?

DK: Přišel jsem na to, že vztah k Bohu může člověk hledat skrze vlastní budoucnost. Ta je dvojí. Jedna budoucnost je taková, kterou si člověk plánuje. Co bude dělat zítra a pozítří. A ta druhá budoucnost, skrze niž člověk hledá cestu k Bohu, je ta, co nám tyto plány kazí. To je to nové, co přichází. Od té doby nerozumím Bohu jako nějakému předmětu ve světě, ale jako něčemu, co má ke mně osobní vztah.

BT: Jaké poselství má islám?

DK: Islám je monoteistické náboženství, které hovoří o míru a chce vytvořit společenství, které nazývá umma. Potud se mu nedá nic vytknout. To, co mi ale v Islámu chybí, je postava, kterou má křesťanství v Ježíši Kristu. Mohamed je pouze prorok, který tlumočí, co mu řekl Alláh. Ježíš se narodí jako bezmocné dítě a posléze se změní v ukřižovaného člověka. A skrze tento obraz se člověku ukazuje naplnění života.

BT: Je islám rizikový?

DK: Může být i nemusí. Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Když bych chtěl vyhrotit rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, tak nejlépe je to vidět na mučednictví. O mučednících se v křesťanství mluví jako o lidech, kteří se obětovali za jiné lidi. Zatímco islámští mučedníci se někde na tržišti odpálí a zabíjí druhé lidi. V této poloze jsou tato náboženství zcela protikladná. Naopak víra v jednoho Boha obě náboženství spojuje.

BT: Není to tak, že islám otevírá dveře pro zcela extremistický výklad toho, co je dobro a zlo?

DK: Musím pokorně říci, že spíš než učení islámu prezentované v koránu se mi zdá, že je to projev, který najdeme i v jiných náboženstvích. Známe křesťanské fanatiky, kteří se dopouštěli podobných zločinů. Víme, jak to vypadá, když se církev stane mocenskou organizací a vytvoří režim podobný totalitnímu systému.

BT: Když křesťanství procházelo nešťastnou mocenskou fází a zabíjelo lidi, činilo tak v rozporu s učením Ježíše Krista. Zatímco Mohamed trávil poslední dny svého života zabíjením křesťanů a Židů. Cítíte ten rozdíl?

DK: Rozdíl tam nepochybně je. Proto se hlásím ke křesťanství a nikoliv k islámu. Ale chci se zastat těch muslimů, kteří islám takto nechápou. Procento radikálních islamistů je v té miliardové mase malé. V absolutních číslech jsou to miliony, což je sice hrůza, ale zároveň to znamená, že naprostá většina muslimů tyto krvavé postoje nesdílí. Snažím se vidět tu příznivější stránku, protože na mě jde hrůza z představy, že bychom konflikt s muslimy o islámu vyhrotili do té míry, že bychom jich většinu natlačili do té radikální podoby.

Celý rozhovor s Danielem Kroupou si poslechněte kliknutím na odkaz přímo v tomto článku nebo v našem iRadiu .