Daniel Kroupa: Den veteránů
Slovo „veterán“ jsem poprvé slyšel jako malý chlapec v Chlumětíně, v malé vesnici na Českomoravské vysočině, z níž pocházela moje maminka. Kdosi se tak vyjádřil o panu Pešavovi, starém jednonohém invalidovi, který sedával před roubenkou na lavičce, vyhříval se na sluníčku a pokuřoval dlouhou dýmku s krásnou porcelánovou hlavičkou.
Čekávali jsme, až usne, dýmku jsme mu opatrně vytáhli z úst a dokuřovali ji. V mém případě to nebylo bez následků, které mi tuto činnost na pár let zprotivily.
Pan Pešava přišel o nohu v První světové válce a měl vlastně štěstí, protože díky tomu, na rozdíl od řady jeho sousedů přežil. Ti mají v parčíku u kapličky pomníček se jmény a já se vždycky divil, jak velký počet jich zahynul ve vísce o sto číslech. Takové pomníčky najdeme skoro ve všech českých vesnicích a městech a celkový počet obětí se odhaduje na 300 tisíc.
Čtěte také
Sotva si dnes umíme představit hrůzy, které tito vojáci prožili. Vyprávěli o nich přeživší, a pokud mohu soudit podle své vesnické zkušenosti, málo koho jejich příběhy zajímaly. Život šel dál a lidé měli jiné starosti.
Setkal jsem se jako mladý člověk s řadou hrdinů, kteří bojovali v Československých legiích a ani mě tehdy nenapadlo vyptat se jich na to, co prožili. Až později, když jsem si přečetl vynikající válečný román Josefa Kopty Třetí rota, mě to začalo zajímat.
V té době už jsem ale znal veterány z Druhé světové války a jejich svědectví mi velmi pomohlo opravit obrázek, který nám ve škole malovaly soudružky učitelky. Bývalý osobní řidič generála Ludvíka Svobody, který s ním projel část cesty z Buzuluku do Prahy, mi vykreslil jeho osobnost v docela jiném světle, než jak ho líčila komunistická propaganda.
Tento veterán poznal život v Sovětském svazu, s komunismem nechtěl mít nic společného a pracoval počátkem sedmdesátých let jako nádvorník ve Slovanském domě v Praze. Na rozdíl od jeho spolubojovníků, kteří se dali do služeb režimu, nesklízel pocty ani vyznamenání, ale pracoval v zapomnění jako dělník.
Čtěte také
Podobný nevděk zažili i naši hrdinové z bitvy o Británii, například generál František Fajtl, generál František Peřina či generál Alois Šiška. To, co jsem od nich slyšel, naštěstí nemusím tlumočit, protože se dožili svobody a mohli své svědectví předat dalším generacím. A vděčná společnost jejich skutky dokázala ocenit.
Jejich zážitky jsou známé, protože byly zpracovány v knihách a filmech. Na tom mě popuzovala jenom skutečnost, že větší slávu sklízeli herci, kteří jejich postavy ztělesňovali, než hrdinové sami. Ale tak už to na světě chodí.
Že si připneme květ vlčího máku
Dnes za období demokratického režimu už máme veterány ze zahraničních misí, z nichž mnozí vykonali rovněž hrdinské činy a byli za ně patřičně oceněni. První misí byla v roce 1991 „válka v zálivu“, kde se jakýmsi omylem naši vojáci jen s lehkou výstrojí a výzbrojí ocitli přímo na frontě, s čímž nikdo nepočítal.
Když jsem je tam viděl promrzlé a téměř bezbranné proti nepříteli a přesto odhodlané bojovat, uvědomil jsem si, že i oni budou mít jednou nárok na respekt, který jim dluží ti, kdo je tam poslali a za které byli připraveni umírat.
Den veteránů slavíme 11. listopadu na výročí konce První světové války a ten respekt jim můžeme projevit tím, že si na kabát připneme květ vlčího máku. Já to tak udělám.
Autor je filozof a pedagog
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
