Daniel Kroupa: Chvála mateřství
Připouštím, že můj pohled na rodičovství je pokřivený tím, že jsem je prožíval v období komunistického režimu.
Kariéra byla tehdy pro nás sprosté slovo a těmi, kdo o ni usilovali, jsme pohrdali.
Daniel Kroupa: Vzpomeňme na Václava Havla
V roce 1996 při slavnostní večeři ve Štrasburku místopředseda Evropského parlamentu pronesl slavnostní řeč, ve které zpaměti citoval slova Václava Havla.
Nutnou podmínkou jejich kariérního úspěchu totiž bylo, že sovětskou okupaci Československa nazvali „bratrskou internacionální pomocí“ a že se ve větší či menší míře začlenili do systému nastolenému okupační mocí. Výjimky toto pravidlo jen potvrzovaly. Pro nás ostatní bylo zaměstnání pouze nezbytným způsobem jak vydělat finanční prostředky na skromné živobytí.
Život se pro nás tedy neodehrával v práci, ale především v soukromí, v rodině. Děti stály na předním místě našeho zájmu a jejich zabezpečení a výchově jsme věnovali většinu času. Ono to ani jinak nešlo, protože jsme jich měli šest a to nikoli nějakou neobratností, ale protože jsme je chtěli.
Říkám my, ale měl bych pokorně přiznat, že to byla hlavně moje žena, která toto nadělení nesla na sobě a většinu dne uskutečňovala. Zejména v péči o ty nejmenší byla nezastupitelná, protože znala, ba cítila jejich potřeby, jak já jsem nikdy nebyl schopen.
Být maminkou si zaslouží úctu
Na mně zbylo po návratu z práce hlavně zjednávání pořádku a řešení nepřetržitých konfliktů mezi dětmi, doprovody do hudební školy, třídní schůzky, procházky, výlety, večerní koupání a každodenní čtení pohádek.
Daniel Kroupa: Rodina jako politické téma
Rodina byla vždycky důležitým politickým tématem a požívala ochranu a rozmanitá privilegia. Nyní se však stala tématem zvláště aktuálním v souvislosti s otázkou, zda má stát taková privilegia poskytovat i jiným svazkům, než je svazek muže a ženy.
Občas toho však bylo i na moji ženu příliš; bývaly doby, kdy byla zoufalá a já jen bezmocně přihlížel a doufal, že to vydrží. I v těchto chvílích se o děti starala s láskou a nedala jim najevo, jak jí je.
Vystudovala při tom vysokou školu a při své pracovitosti by v zaměstnání jistě vynikla. Výchově dětí ale dala přednost svobodně a s jasným vědomím svých životních priorit. Večer se navíc u nás pravidelně konaly filosofické semináře, scházeli se přátelé z disentu a ráno si pro mě občas přijela Státní bezpečnost. Nikdy člověk nevěděl, zda a kdy ho zase pustí.
A proč o tom nyní mluvím? Abych vysvětlil, proč mě vždycky dopálí, když slyším, jak někdo znevažuje mateřství; jak mluví o dětech jako o překážce v kariéře žen, když dokonce vypustí z úst větu, že žena není fabrika rození dětí.
To opravdu není. Žena, která rodí děti, je maminkou a být maminkou si zaslouží úctu a ocenění. Vadí mi, jak je dnes mateřství nedoceněné. Porodit děti, vychovat je, poskytnout jim vzdělání a postavit je do života je těžká a důležitá práce, je to ale jeden z nejkrásnějších cílů, které nám život nabízí. A máme plnou svobodu si ho zvolit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
