Ďáblové mají rakovinu

První svědectví o chorobě tasmánských ďáblů medvědovitých přinesl jeden fotograf divoké zvěře už v roce 1996. Na jeho snímcích byly patrné děsivé změny na tlamě zvířete, které dokáže v zubech hravě drtit i ty nejsilnější kosti. Velké nádory rostou ďáblům z tlamy ven, vytlačují zuby z lůžek a mohou dokonce prorůst až do očních jamek. Nakažené zvíře hyne do šesti měsíců od nástupu prvních příznaků. Zdeformovaná tlama nedovoluje ďáblům přijímat potravu a ti většinou umírají hladem.

Původně se ďábel medvědovitý vyskytoval na území celé Austrálie. Dnes obývá jen ostrov Tasmánii. Je otázka, jak dlouho na svém posledním útočišti ještě vydrží. Z původního počtu asi 150 000 tasmánských ďáblů jich už vyhynula plná třetina. Nemoc se zatím rozšířila na dvě třetiny rozlohy Tasmánie.

Vědci nepochybují o tom, že ďábly ničí rakovina. Jak se ale může nádorové onemocnění tak masově rozšířit? V případě DFTD čili "devil facial tumor disease" (česky "tvářový tumor ďáblů") jsou cesty pro přenos nádoru z jednoho zvířete na druhé celkem jasné. Australští vědci publikovali v posledním čísle Nature výsledky genetických analýz buněk rakovinné tkáně a zjistili, že všichni ďábli mají nádory stejného typu. Ty navíc nevznikly zhoubným bujením vlastních buněk nemocného zvířete. Nádorové buňky se roznášejí kousanci. Nakažené zvíře kousne zdravého jedince do tlamy a tím mu do rány vnese i nádorové buňky, které se v poraněné tkáni uchytí a začnou bujet. Přenos je zřejmě usnadněn poměrně velkou genetickou podobností všech tasmánských ďáblů. Zvířata mají jen malou šanci, že jejich tělo rozezná nádorové buňky jako cizí a zaútočí na něj arzenálem imunitní obrany. Infekční rakovina není výsadou tasmánských ďáblů. Veterinární medicína zná podobný typ rakoviny u psů, u kterých se přenáší nádorové buňky pohlavním stykem.

Vědci bijí na poplach. Boj o záchranu ďábla medvědovitého nabírá na obrátkách. Na dvou tasmánských poloostrovech se ochránci přírody snaží vytvořit zdravou populaci, která by byla oddělena od ďáblů žijících na zbytku ostrova. Mírný optimismus vzbuzují zprávy o výskytu jedinců, kteří se zdají vůči DFTD zvýšeně odolní.

Podle některých badatelů se není čeho bát. DFTD se prý vyskytovala mezi ďábly i dříve a přichází v cyklech. Zdevastuje vnímavou populaci, nechá naživu odolné jedince a ustoupí, aby se opět vrátila ve chvíli, kdy odolnost populace poklesne.

Tasmánští farmáři už začínají pociťovat nedostatek ďáblů, kteří odklízejí mršiny uhynulých domácích zvířat. V některých oblastech zůstávají mršiny ležet dlouhé týdny a farmáři si musí najít jiný způsob jejich likvidace.