Čunkovi další svědci

Čímž chci říct, že osud vicepremiéra Čunka se v průběhu času stal více méně virtuální záležitostí. To je bezpečně úspěšná strategie, jak neustálým oddalováním nějakých jasných závěrů či stanovisek odebrat případu jeho reálnou hodnotu a posunout ho do říše mediálních spekulací. Jinými slovy: už to trvá tak dlouho, že jako by se to skoro vůbec nedělo.

Když souběžně k novým okolnostem případu pana Čunka zazní ze sousedního Polska zpráva o tom, že neprokázané podezření ze spoluúčasti na jakési možné trestní záležitosti prakticky okamžitě katapultovalo z vlády tamního vicepremiéra (nyní již ex-) Leppera, připadá si člověk jako opravdu na konci světa...

Vždyť přece ta "kauza Čunek" už dávno není o tom, jestli náhodou nějaký svědek řekne něco jiného, nebo zda se například ze ztraceného občanského průkazu stane průkaz neztracený. Ten příběh je od samého počátku neustále o tomtéž. Je o skutečně pozoruhodném fenoménu, který postihuje politickou scénu. Je o přístupu k případům výjimečné ne-zodpovědnosti, jejíž rozměry, zdá se, rostou v této zemi s výškou a hodnotou funkce, kterou ne-zodpovědný člověk zastává. Čím vyšší funkce, tím méně zodpovědnosti.

Nejsem odborníkem na zákony, které ovládají část lidského společenství, které se říká byrokracie, ale kdyby existoval takový, který by odebíral osobní zodpovědnost s přibývající výškou postavení v byrokratické hierarchii, vypovídalo by to nanejvýš o tom, že si jako společnost kopeme společný masový hrob.

S každým dalším dnem, kdy není případ vicepremiéra Čunka vysvětlen, automaticky prostě ubývá důvěry v celek, který zastupuje. Ať už je to množina senátorů, či voličů KDU-ČSL, nebo příznivců vládní koalice.

Z určitého úhlu pohledu je ale urputnost, s jakou pan Čunek od sebe odvrací nápady toho druhu, že by měl nejprve odstoupit z funkce a věnovat se očištění vlastní pověsti, vlastně pochopitelné. Ten úhel pohledu je pohled na dospívajícího pubescenta, přičemž tentokrát není řeč o samotné hlavní postavě celé kauzy, nýbrž o republice, která se někdy v listopadu stane formálně "dospělou".

Vývoj ve společnosti od listopadu 89 totiž leckdy vykazuje tragikomické paralely s vývojem lidského jedince - počínaje batolecím padáním na ústa, přes zdánlivě nesmyslné blábolení až po první zkušenosti s tím, že za své vlastní činy je člověk i sám zodpovědný.

V tomto smyslu nám všem přece jenom špetka naděje zbývá. Někdy v nedaleké budoucnosti bude supervizor, tedy "rodič", požadovat od svých "potomků" (výkonných politiků), aby si uvědomili, že jejich činy vyvolají i příslušnou odezvu. Na druhou stranu, ve společnosti, která prošla obdobím vrcholného morálního relativismu, nebo jinak řečeno - krutou školou totalitního zakřivování charakterů, se jen obtížně hledá nějaká morální autorita, podle níž by se dalo orientovat.

Pan Čunek jí není, což by samo o sobě nebylo zlé, kdyby nebyl lidem tolik na očích. Navíc, fungují tu jakési nepsané zákony, které vzbuzují dojem, že člověk v nějaké funkci je automaticky také (jak se nyní zvyklo říkat) celebritou, a to zase už samo hraničí i s tím, že celebrita je oprávněna stavět se autoritou.

Kdyby šlo jen o to, že o závažných věcech se veřejně vyjadřují nevychované a nevzdělané celebrity (myšleno obecně, nikoli na pana Čunka), čímž svým způsobem vychovávají publikum k obrazu svému, bylo by to k smíchu. Jenže není. Tyhle celebrity formují nejen naší současnost, ale i budoucnost.

Pan Čunek, jakkoli si asi myslí něco jiného, svou pověst už nenapraví. Podezření na něm bude lpět, i kdyby se našlo sto osm svědků, snažících se jeho image vylepšit. Měl být čistý, díky přesvědčivému odražení - podle něj - pomluv hned druhý den poté, co se ono podezření z braní úplatků objevilo. Dodnes čistý není a to je špatné. Ne pro něj, pro nás ostatní. Žijeme s ním ve stejné zemi, on je jejím vrcholným představitelem...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .