Cukr

19. červenec 2005

Brusel byl včera svědkem demonstrace evropských pěstitelů cukrové řepy. Nelíbí se jim zamýšlená reforma, která jim má výrazně zkrátit dotace, a chtěli by, aby Evropa své pěstitele a cukrovarníky chránila před dovozem cukru z třetích zemí.

Co dělat s tím, že cena cukru v Evropě více než trojnásobně převyšuje ceny na světovém trhu, ovšem demonstranti neřeší. Jsme svědky klasického příběhu s košilí, která je bližší než kabát. Prosperita Evropy je založena na principu volného trhu. Pěstitelé řepy by měli přijít s návrhem, jak chtějí svůj produkt učinit konkurenceschopným. Místo toho chtějí, aby se v jejich případě nesoutěžilo. Když jde ovšem takový pěstitel řepy do obchodu, zpravidla se nedožaduje toho, aby v regálech bylo zboží od výrobce, který je třikrát dražší. Tento paradox má prosté vysvětlení. Volný obchod si pochvaluje ten, kdo na něm vydělává, a oškliví si ho, kdo v něm neuspěje. Pak je ale třeba se ptát, zda nám záleží na tom, aby fungoval princip volného obchodu, anebo nám jde o to, za všech okolností vydělat.

Cukr je jedním z příkladů, kdy nechuť soutěžit přináší místo sladké odměny hořkou pachuť nespravedlivosti a k tomu deformované ceny. Navíc se jedná o důkaz, že pro bohaté ekonomiky je princip volného obchodu spíše nástrojem, jak prosazovat výhodný vývoz, než normou, podle které nezbývá než akceptovat levné dovozy. Těm se Evropa často pod různými záminkami administrativně brání, aby uchovala pracovní místa v nerentabilních odvětvích. V době, kdy globální výzvou je obchod spravedlivý, nejsme schopni akceptovat ani ten volný. V tomto smyslu lze včerejší demonstraci pěstitelů řepy v Bruselu těžko vnímat jinak než jako ostudu.

autor: iho