Čtenáři se o historický kontext vily Tugendhat moc nezajímají, ale architekti knihu přijali, říká autor Skleněného pokoje Mawer

Simon Mawer

V Praze byl v těchto dnech britský spisovatel Simon Mawer. Britská rada připravuje jeho knížku Pražské jaro, které v českém překladu vydali Kniha Zlín a Albatros, coby klíčový titul pro květnovou Noci literatury. Mawer tu byl ale zároveň krátce před premiérou filmu Skleněný pokoj podle jeho románu, který se odehrává v brněnské vile Tugendhat.

Premiéra filmu je 14. března. Ptala se Martina Mašková, která se se spisovatelem setkala už podruhé, právě 10 let od vydání knihy Skleněný pokoj. 

Čtěte takéMilostný příběh na pozadí pražského jara. Simon Mawer představil nový román zasazený do srpna 1968

Jak se od té doby postavy Skleněného pokoje dostaly do povědomí čtenářů ve světě? 
Mají za sebou opravdu dlouhou cestu. Ve dvou případech se netýkala jen knihy samotné. Vznikla adaptace pro divadlo v Brně a teď se chystá film. Zatím jsem z něj viděl jen trailer a kousek natáčení ve vile Tugendhat. Líbilo se mi, ale zatím vám nedokážu říct, jak moc se paní domu, Liesel a další postavy podobají předloze.

Jakou odezvu a jaké druhy reakcí jste za těch uplynulých 10 let od vydání na Skleněný pokoj měl, ať už v České republice nebo ve světě? 
Knize se naštěstí daří. Pochopitelné je to tady v ČR, ale velmi dobře se jí vedlo i v Británii nebo ve Spojených státech. Snad můžu říct, že jde o bestseller. Hodně čtenářů zaujal můj důraz na detaily domu, kde se děj odehrává. Románové postavy jsou důležité, ale můj původní záměr byl, aby v centru pozornosti byla vila. To bývá ve světě oceňováno jako originální přístup…

Zajímají se čtenáři mimo Českou republiku o reálný, historický kontext příběhu vily Tugendhat? 
Cítím přece jen jistý nezájem. Meziválečné Československo bylo mimořádně důležitá země. Ale v řadě případů se na ni nebral ohled. Mnichovská krize z roku 1938 je příkladem takového přístupu. Dnes už se toho o České republice a Slovensku ví přece jen víc, ale jen poměrně málo lidí má hlubší představu o vašich dějinách. Nechtěl jsem ale psát lekci z dějin, spíš román o jednom domě a o myšlence modernismu s ním spojené. Řekl bych, že hrála tehdy v českých zemích a v myslích jejích obyvatel významnou roli. 

Čtěte takéTémata o Česku ke mně jen náhodou přišla, říká autor Skleněného pokoje

Jak reagují na Skleněný pokoj architekti?  Zajímá je? 
Ano… V prostředí architektů byla kniha velmi dobře přijatá, britští architekti na ni odkazují. Pojem The Glass Room se začal v architektonické terminologii používat jako synonymum modernismu. Ředitelku vily Tugendhat  Ivetu Černou na mezinárodních konferencích uvádějí jako dámu ze Skleněného pokoje. Mě to samozřejmě těší, ale nejsem si jistý, zda to oceňuje ona (směje se).

V příbězích umístěných do československých reálii dál pokračujete. Tím nejnovějším je love story britského diplomata k české dívce v románu Pražské jaro. Jak vás napadl tento příběh? 
Spíš nezávisle na těch předchozích… Samozřejmě, že můj zájem o Českou republiku a československou historii roste, jak to tady poznávám víc a víc. Pražské jaro ale souvisí spíš s mými dřívějšími zájmy a zážitky. Cestoval jsem totiž v létě 1968 po Evropě.  Stopem.  Svému tehdejšímu příteli jsem na jihu Německa navrhl, ať místo do Itálie a Řecka, jak jsme plánovali, zajedeme do Prahy. Nakonec jsme si řekli, že tak narychlo se rozhodovat nemůžeme a já dodnes lituji toho, že jsme tehdy do Československa nejeli. Takže má motivace k sepsání Pražského jara souvisí i s mou snahou tuto chybu napravit.  

Takže jste si v knize plnil studentský sen?  
Tak trochu. Jednou z velkých výhod pisatelů románů je, že můžete vést dva životy, skutečný i románový. Můžete se vrátit do vlastního životního příběhu a přepsat ho – a díky tomu jsem se v roce 1968 podíval do Prahy. Když jsem v roce 1968 cestoval po Evropě, byl jsem mladý, spíš naivní student, nechoval jsem se jako diplomat. V jeho postavě jsem si tedy možná splnil v knížce další sen… (usmívá se)

Čtěte takéRežisér Masaryka dotočil film o vile Tugendhat. Ve Skleněném pokoji se objeví Roden i Carice van Houtenová

Měl jste v rodině někoho v diplomatických službách? 
To ne, ale byl jsem se světem diplomatů v kontaktu. Můj otec byl ve vyšších funkcích v letectvu a při cestách do zahraničí jsme se s nimi potkávali. Měl jsem dokonce kamaráda, který byl britským velvyslancem. Rozumím tedy snad trochu jejich způsobu života.  

Jak se vám psalo o událostech, které si mnozí Češi ještě pamatují? 
Psal jsem tentokrát o událostech blíž k současnosti a moc dobře jsem si uvědomoval, že jsou ještě v živé paměti. Snažil jsem se jako spisovatel zachytit atmosféru města a země v roce 1968 co nejpřesněji, nasbírat co nejpřesnější informace. Nechtěl jsem, aby Češi, kteří budou mou knihu číst, narazili na nějaké chyby. Napsat román tak dobře, jak jsem chtěl, bylo dost náročné… 

Je to vlastně příběh dnešních sedmdesátníků… 
Což jsem i já! (směje se) Ale v roli britského diplomata jsem měl příležitost psát o Československu i z pozice vnějšího pozorovatele, který zemi dobře zná. Jako studenti jsme o ní nevěděli skoro nic… Do knihy jsem se pokoušel dostat oba tyto různé pohledy. Je tedy psána očima zvenčí, ale přesto doufám, že na české čtenáře zapůsobí.