Co smí prezident?

Jak se dalo čekat, a jako už víckrát v podobných situacích, je česká politická scéna opět sebestřednost sama: rozpočet a Škromach jsou zjevně většími tématy, než (nám) vzdálený boj za demokratizaci nějaké postkomunistické společnosti. Pravidelnou výjimkou je bývalý český prezident, který se k dění na Ukrajině neváhal rychle vyslovit a jako obvykle svou podporou těm, kteří demonstrují proti zjevně manipulované volbě o kousek předběhl podobné reakce, jaké vyjádřila i většina výkonných mocných a dalších autorit tohoto světa. Ministr zahraničí Cyril Svoboda - například - si počkal do čtvrtka, než vydal prohlášení v podstatě kopírující stanovisko amerického resortního kolegy a Evropské komise.

Ve čtvrtek odpoledne o situaci na Ukrajině jednal zahraniční výbor Poslanecké sněmovny.

Což pozorovatele domácího dění celkem snadno přivádí k problému, který sice nemá s Ukrajinou mnoho společného, za to však více než hodně souvisí s českou zahraniční politikou.

Jsme tady doma zvyklí na to, že se tu na politické scéně, ne snad přímo hádá, ale poměrně protivně vymezuje skoro každý proti každému. Řevní se mezi sebou vládní pozice s opozicí, ale také vládní strany mezi sebou a samozřejmě i jednotlivé partajní frakce - padni komu padni. Politika se tu dělá na základně úzce vymezených krátkodobých cílů, bez širší a dlouhodobější koncepce, je to politika pro politiky samotné. Podle toho také vypadá vztah veřejnosti k tomu, co se nazývá "politika".

Ale pozor - v té části, které se říká "zahraniční politika státu" všechna domácí, čecháčkovská sranda končí a jde do tuhého. Řeč je, samozřejmě, o tom, že doma jsme jaksi zvyklí, aby prezident a profesor Václav Klaus, navzdory a proti své - dle ústavy nadstranické - funkci promlouval poměrně stranicky prakticky ke všemu a do všeho. Dobrá, s tím už se nějak dožít musí, ale v oblasti zahraniční politiky to může způsobit velkou nesnáz.

V poslední době se prezident Klaus - řekněme - mezinárodně "zviditelnil" ostrými výhradami proti Ústavě Evropské unie a zaprovokoval (na nedávném diskusním fóru v Berlíně) výrokem o tom, že být podle jeho, připojil by k unii třeba i Maroko, nebo Kazachstán.

Mohl to být pokus o nejapný žert, prezident Klaus však tímto výrokem argumentoval ve prospěch své vlastní vize o tom, že unie by se měla více rozšiřovat a méně unifikovat.

Bylo by to celé úplně v pořádku, nebýt ovšem nepřehlédnutelné maličkosti, že je totiž prezidentem jednoho z členských států Evropské unie, a že nemá co mluvit do stanovisek, které se týkají zahraniční politiky státu. V ústavou daných pravomocech prezidenta to není. Zahraniční politiku České republiky určuje vláda, dokonce k tomu má i jedno téměř zapomenuté ministerstvo, to zahraničních věcí. Václav Klaus nevystupuje se svými rigidními euroskeptickými názory s cedulkou na krku, která by ho identifikovala jako nějakého pana profesora Klause - euroskeptika z Prahy, nýbrž je v takových okamžicích vrcholným představitelem České republiky.

To má potom celá česká diplomacie nejspíš co a hlavně zákulisně, bez mediální odezvy vysvětlovat, že oficiální česká zahraniční politika je úplně o něčem jiném, a že máme prezidenta - lidově řečeno - utrženého ze řetězu? Jak potom republika jako celek, o který se mají zajímat zahraniční partneři, vypadá? Jako nesourodý motanec jednotlivých stanovisek jednotlivých řevnících politiků? Jako investor bych se dlouho nerozmýšlel a převedl své aktivity třeba do toho Maroka, když to vyjádřím oklikou.

Naposledy ve středu dštil Václav Klaus na unifikaci Evropy síru v bulharské Sofii, kde přebíral další z čestných doktorátů. Kromě jiného tam řekl, že Unie se snaží řešit problémy tím, že byrokratickými zásahy odstraňuje existující rozdíly, čímž oslabuje národní státy a obětí mohou být noví členové, neb jsou slabší a tvárnější. "Pro ně," (cituji podle MfD) řekl Václav Klaus, "je idea stále užší unie riskantní. Měli bychom se mít na pozoru." Konec citátu.

K tomu lze dodat jen jediné - česká vláda by se měla mít na pozoru před českým prezidentem, než jaksi zvykově, neodkáže-li ho někdo do patřičných ústavních mezí, na něj přejdou i kompetence v otázkách české zahraniční politiky.