Co si počít se Zelenými?

Vezměme si za příklad Josefa Luxe. Před jeho příchodem byli lidovci provinciální partají sužovanou žabomyšími spory. A po pár letech Luxova osvíceného lídrovství se vrátili zpět ke kořenům, jako by žádnou mezietapu neabsolvovali.

Redukovat proto Stranu zelených výhradně na Martina Bursíka, jak se stalo u některých komentátorů zvykem, je zavádějící. Ve vyspělé Evropě souvisí zlatá éra Zelených s dědictvím bouřlivých šedesátých let, zápasem proti zbrojení, zhoršujícími se ekologickými poměry na planetě a pro mnohé nedostatečnými reakcemi silných politických proudů na tyto výzvy. Pod praporem zeleného hnutí se shromáždili postmoderní filozofové, někdejší studentští vůdci, idealističtí aktivisté i bývalí příslušníci ultralevicových teroristických skupin.

Zelení se stali symbolem protestu, požadavku na systémovou změnu, pročež byli ostatními - i sami sebou - vnímáni coby prvek neslučitelný s establishmentem. Situace dospěla k výraznějšímu zvratu až v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Poté, co se posunulo nahlížení na Zelené ve Skandinávii či Beneluxu, znamenal jistý přelom také vstup Zelených do vládní koalice se sociální demokracií v Německu. Otupili hrany v zahraniční politice, na druhou stranu ekologizovali přístupy sociálních demokratů a posílili lidskoprávní rozměr německé oficiální politiky.

V nekonečném zápolení realistů a idealistů v politice se Zelení obvykle hlásí k těm druhým. Snad jen v postsovětském Pobaltí a České republice jsou dnes věci jinak. Nic to ale nemění na prospěšném a užitečném působení Zelených na politiku, byť musí jít o přiměřenou míru - nesmí ohrozit bezpečnostní ani hospodářskou stabilitu země.

Česká Strana zelených vznikla velmi rychle po listopadu 1989. Vyhlášené značky se zmocnili nejen apolitičtí ochránci životního prostředí, ale i oportunističtí konjunkturalisté, leckdy s dávnou minulostí ve službách zpravodajských složek komunistického režimu. Ovšem úspěchy sklízela Strana zelených pouze lokálně. Na lepší časy jí svitlo v rámci spolupráce se socialisty a zemědělci v Liberálně sociální unii. Fakticky však šlo jen o vzestup několika jedinců, navíc spíše než zelenými tématy uhranutých fungováním policie či ekonomických resortů. "Bezpečnostní experti" zelených se později hodili i šéfovi ČSSD Miloši Zemanovi. Strana zelených ale nadále zůstávala mimo parlamentní lavice.

Když na počátku tisíciletí došlo k invazi "tmavozelených" do poněkud těžkopádné partaje, jednalo se o infiltraci členy ekologických hnutí, občany zajímajícími se o politiku a otrávených etablovanými stranami a v neposlední řadě též "novodemokratickými" vizionáři usilujícími o kvalitativní změnu politické scény. Pokus Jana Beránka a Jakuba Patočky o "pozápadnění" a programové oživení Zelených vyšel jen z části. Nejprve museli svést souboj o moc a o kontrolu na stranickými financemi, pak se utkali s volebními preferencemi. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 si Zelení nevedli špatně, leč potřebnou hranici nepřekonali. Nakonec Beránka s Patočkou porazila koalice nespokojených, rozčarovaných a ambiciózních členů, která si do čela postavila pragmatika Martina Bursíka.

Zatímco Patočkovo vedení mělo blízko ke Špidlově ČSSD, přivítalo vytvoření středolevé vlády po volbách 2002 a smysl vidělo v integrování drobných uskupení příbuzné orientace, Martin Bursík trval na samostatné dráze Zelených a opatrně otáčel kormidlo doprava. Bursíka lze charakterizovat jako nazelenalého liberála s letitými politickými zkušenostmi. Působil jako poslanec polistopadové České národní rady, místopředseda Svobodných demokratů - Občanského hnutí či jako ministr v kabinetu Josefa Tošovského v roce 1998.

Hlavně však to je politický profesionál se vším všudy, který Straně zelených dodal patřičný lesk a pomohl ji loni i přes pravo-levou polarizaci zdejší politiky protlačit do Poslanecké sněmovny.

Už před volbami Zelení vysílali vstřícné signály zejména vůči ODS. Po nich hladce vpluli do vlády, v níž Topolánek s Bursíkem připomínají rodné bratry. Dva tvrďáci, jeden pomalejší nervák, druhý mazaný kliďas, oba ale chladnokrevní a neústupní. Rozdíl však existuje: Topolánek stojí v čele velké strany, která se i přes pochopitelné drolení stěží ztratí z výsluní, kdežto Bursík může promrhat osvědčený zelený kapitál a vydat se ve stopách ODA a Unie svobody, čili do politického záhrobí. Proto také sílící nespokojenost členů Strany zelených, kterou násobí i ruch kolem jejich ministrů - více chybujících než úspěšných, určitě však dostávajících se do kolize s dosud ještě Bursíkem nerevokovaným, ryzím programem zelených.

V řadách Strany zelených i jejích voličů zatím působí bonus účasti zelených ve vládě hned v prvním období, kdy zasedají ve Sněmovně. Ten překrývá i nesouhlas s Čunkovým chováním k Romům a penězům, váhání Zelených nad radarem, přímou demokracií, proevropskou politikou či sociální spravedlností. Až nadšení pomine a kritice bude podrobena taktika, podle níž je možné vládnímu angažmá obětovat z programu cokoli, mnohem zřetelněji vynikne, že Strana zelených spíše než enviromentálně laděnou stranou je pokračovatelkou malých liberálních formací, od nichž převzala i podstatnou část elektorátu. Ani na tom by nebylo nic špatného, kdyby se před volbami neschovávala za slogany o čerstvém politickém stylu a (doslova a do písmene) přiznala barvu.

Za dané situace je ostražitost opozice, zejména ČSSD, vůči Zeleným logická. Ovšem v platnosti zůstává, že autentičtí Zelení patří k nejpřirozenějším programovým spojencům sociální demokracie. Proto lámat nad nimi hůl jako nad celkem by se sociální demokracii mohlo vymstít. Kromě toho i strany s umírněným liberálním profilem plynule navazují partnerství s demokratickou levicí. Současný stav nadto sociálním demokracii umožňuje otevřít se a uchopit "zelená" i "lidskoprávní" témata, která Bursíkova Strana zelených opomíjí.

Zadarmo se tak dá přijít k atraktivní voličské klientele, jež může pomoci učinit ČSSD pestřejší a přitažlivější pro nové skupiny potenciálních sympatizantů. První vlaštovku můžeme uzřít v loňské ostré polemice Jiřího Paroubka s Václavem Klausem nad globálním oteplováním. Další náměty před časem v tisku nastínil Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA: patří k nim lepší recyklační služby pro domy a byty, zákon zajišťující šetrnější péči o lesy, důsledná kontrola chemikálií ve spotřebním zboží, zaměření dotací na zdravější zemědělství nebo opatření proti kamiónům na silnicích... Sociální demokracie často, stejně jako ODS, vidí v zelených nepraktické "žabičkáře", sabotující hospodářský rozvoj. Zelení sociální demokraty zhusta nazývají prodlouženou rukou "betonové lobby". V obojím je pravda i lež zároveň. Přesto se oba proudy umí šikovně doplňovat a ovlivňovat. Tak tomu bude vždy. Pouze krátkodobé okolnosti se budou vyvíjet. Před volbami 2006 se uvnitř ČSSD spekulovalo, je-li vhodnější získat na svoji stranu Zelené coby politického souputníka, nebo přetáhnout jejich voliče.

Před příštími volbami zesílí tlaky, aby první varianta odpadla. Je ale nutné pamatovat na to, že přijde okamžik, kdy čeští Zelení nastoupí cestu partnerských stran na západě a postaví se do čelných pozic zápasu s expanzivní neoliberální ideologií, kterou filozof Václav Bělohradský výstižně charakterizoval jako "růst růstu".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .