Církev v krizi. Část první

Po smrti Jana XXIII. v roce 1963 pokračoval v jeho díle papež Pavel VI. Koncil ovšem nebyl od samého počátku jednotný a střetávaly se v něm dvě skupiny, které můžeme nazvat "obnoviteli" či reformátory a "tradicionalisty". První chtěli naplnit cíle koncilu, druzí se obávali ztráty podle jejich názoru tradičních, osvědčených metod a způsobů církve a změny podporovali jen ve velmi malém měřítku. Záhy se zorganizovali do platformy s názvem Coetus Internationalis Patrum. K ní patřili mimo jiné kardinál Ottaviani, tehdy mocný sekretář Svatého Oficia, kardinál Spellman a také arcibiskup Lefebvre. K "obnovitelům" pak například Karl Rahner, Josef Ratzinger, dnešní Benedikt XVI., či Franz König. Na koncilu vystoupil jménem této skupiny její nejvlivnější představitel, kolínský kardinál Joseph Frings, doprovázený koncilním theologem poradcem, který se nazýval peritus, Josefem Ratzingerem. Mezi jeho hlavní požadavky patřila reforma Svatého Oficia, která se pak uskutečnila o několik let později, kdy vznikla Kongregace pro otázky víry. Prefektem této Kongregace byl pak od roku 1981 až do svého zvolení papežem kardinál Ratzinger.

Koncil přijal několik zásadních dokumentů. První se jmenoval Sakrosanktum concilium a týkal se budoucí reformy liturgie, tedy toho, co bylo později a je dodnes předmětem kritiky menší částí věřících. Pak měl být přijat dekret o náboženské svobodě, jenže propukly spory, protože se opět menší část nechtěla vzdát učení o katolické církvi jako představitelce jediného pravého náboženství, které má mít i ve státě přednost před jinými. Proto byl až v roce 1965 přijat dekret Dignitatis humanae, uvádějící, že každá lidská osobnost má právo na náboženskou svobodu, která spočívá v tom, že nikdo nesmí být podroben tlaku ze strany společnosti, státu atd. ve věcech náboženství, nikdo nesmí být nucen jednat proti svému svědomí. Toto právo na náboženskou svobodu je založeno v důstojnosti každého člověka a je proto jeho občanským právem. K dalším významným dokumentům pak patřila tzv. konstituce Lumen Gentium, jenž nově vyložila církev jako mystické tělo Kristovo a "putující Boží lid" a tím se vzdálila pouze institučnímu charakteru církve. Lid Boží nejsou jen katolicky věřící, ale všichni křesťansky věříci a nejen to, k lidu Božímu mohou patřit i Židé a muslimové, kteří usilují o pravý život. A konečně k nejvýznamnějším dokumentům, ke čtyřem tzv.konstitucím koncilu, patřila Gaudium et Spes, pojednávající mimo jiné o tom, že demokracie je nejlepší formou vlády a že církev už nepodporuje autoritářské státní modely, a zvláště ne tehdy, jestliže šíří totalitní ideologie.

Křesťané mohou hledat různá politická řešení, ale jejich základem musí být konsensus ve smyslu křesťanského sociálního učení, tedy garantující spravedlnost pro všechny. K nejdůležitějším tzv. vyhlášením pak patřilo Nostra Aetate, jež se zabývalo vztahem římsko-katolické církve k jiným náboženstvím, především však k židovství. Jeho autorem byl německý kardinál Augustin Bea, podporován papežem Pavlem VI., jenž jako první uznal v lednu 1964 stát Izrael. Tento dokument zbořil mnohé mýty ve vztahu k Židům a je důležité, že jeho spoluautorem byl opět Josef Ratzinger, dnešní papež Benedikt XVI. Výslovně odsoudil všechny projevy antisemitismu a všechny antižidovské tendence. Byla odmítnuta jednou provždy tradiční teze o vině Židů na ukřižování Krista. Důležitá věta pak zněla: Katolická církev neodmítá nic z toho, co je v těchto náboženstvích pravé a svaté. To znamená v islámu, judaismu, buddhismu a hinduismu. V návaznosti byl pak vypracován nový Codex Iuris Canonici a v souvislosti s reformou liturgie nově formulována liturgie na Velký pátek.

Jako velká přímluva byla nově formulována přímluva za Židy, když už předtím papež Jan XXIII. z ní odstranil slova o perfidních Židech ( perfidis a judaicam perfidiam), tedy Židech nevěrných, nehledě na to, že slovo perfidis se dá překládat i jinak, například jako pokrytecký či špatně věřící. V nové přímluvě se mluví o modlitbě za Židy, k nimž Bůh křesťanů poprvé promluvil, ocenil jejich věrnost k jejich společenství a jménu a dal jim přísliby. Křesťané se pak modlí, aby také Židé došli vykoupení. Bohužel tento text později, na začátku roku 2008, změnil papež Benedikt XVI. tak, že se v modlitbě křesťané modlí za to, aby Židé poznali Ježíše Krista jako zachránce všech lidí. Jinými slovy, ne aby došli na základě své víry vykoupení, aby prozřeli, kde je pravda.

Po skončení druhého Vatikánského koncilu bylo zjevné, že čtyři tzv.konstituce jsou vysoce závazné pro každého římsko-katolicky věřícího, že závazné jsou další dokumenty, i když jsou v některých svých částech dobově, časově podmíněné. Namísto toho se ihned utvořila a začala proti závěrům koncilu aktivně vystupovat ona malá menšina věřících, která se na koncilu neprosadila se svými názory. Do jejich čela se postavil již zmíněný arcibiskup Marcel Lefebvre, podle nějž pak bývají všichni kritikové Vaticana II. označováni jako lefebvristé. Z váženého představitele katolické církve se stal její nesmiřitelný kritik, v roce 1985, šest let před svou smrtí, řekl: Prodělal jsem tři války: válku od roku 1914 do 1917, druhou válku od roku 1939 do 45 a třetí válku od roku 1962 do 65.

Dodávám, že to znamená během koncilu. Nakonec Lefebvre říká: ta třetí byla vůbec nejhorší. Již z toho je vidět vysoký stupeň náboženského fanatismu, který klade otázky liturgie, náboženské svobody a vztahu k jiným náboženstvím, zkrátka obhajobu tradičních forem života církve, nad utrpení desítek milionů lidí v obou světových válkách. Lefebvre se prohlašoval za zachránce "pravé" církve a "tradice". O papeži Pavlu VI., jenž dokončil koncilové dílo, prohlásil, že přivodil církvi více škod než Velká francouzská revoluce z roku 1789. V roce 1970 pak založil Kněžské bratrstvo Pia X. Tento papež byl na začátku 20.století znám jako jeden z největších bojovníků proti tzv.modernismu, tedy proti všemu, co mělo ohrožovat jednotu církve a její tradiční učení. V roce 1910 zavedl proto tzv.přísahu antimodernistů, kterou museli skládat především biskupové před nástupem do úřadu. Tato přísaha byla zrušena až v roce 1967 papežem Pavlem VI. Bratrstvo Pia X. bylo od samého počátku ve stálých konfliktech s vývojem v církvi a jejími hlavními představiteli.

V roce 1974 vydal Lefebvre Základní prohlášení, v němž jménem bratrstva odmítnul následovat všechny římské tzv.neo-modernistické a neo-protestantské tendence. Bratrstvo provozovalo kněžský seminář, který ovšem nebyl nakonec povolen a v červnu 1976 bylo dokonce proti zákazu provedeno vysvěcení seminaristů na kněze. Načež byl arcibiskup Lefebvre papežem Pavlem VI. suspendován a byly mu odebrány veškeré plné moci kněžského a biskupského úřadu. Papež mu pak při audienci vysvětlil, že sice na jedné straně ujišťuje papežství svou poslušností, ale s výhradou, že jeho nositelé budou jednat v souladu s tzv.tradicí, tedy s tím, co za tradici Lefebvre pokládá a jak ji subjektivně vykládá. Tady se Svatý otec dotknul zásadní otázky, která se týká všech fundamentalistů různých vyznání, že totiž tzv. jedinou a pravou tradici sami konstruují a vykládají a všechny ostatní obviňují, že jsou odpadlíky od ní. Proto s nimi mimo jiné není možné vést dialog a doufat v nějaké smíření s nimi. To pro ně totiž znamená pouze podřízení se jejich výkladu, co je pravá víra a pravá církev. V roce 1988 Lefebvre proti výslovnému zákazu Svatého otce vysvětil na biskupy čtyři členy bratrstva. Byli to Bernard de Mallerais, Richard Williamson, Alfonso de Galarreta a Bernard Fellay.

Tehdy papež, Jan Pavel II., výslovně odsoudil toto svěcení jako "schizmatický akt", což mělo podle církevního práva za následek exkomunikaci Lefebvra a všech čtyř biskupů. Samotný akt vysvěcení nebyl tím ovšem dotčen. Tuto exkomunikaci papež Benedikt XVI. 21.ledna 2009 zrušil a tím se otevřel dnešní skandál.

Proč to udělal? Zaprvé je třeba uvést, že před vysvěcením čtyř biskupů jednal s Lefebvrem jako vyslanec papeže Josef Ratzinger, tehdy již kardinál kurie. Neúspěšně. Ukázalo se docela zřetelně, že snahy zabránit rozštěpení, schizmatu uvnitř církve nemají šanci na úspěch, protože lefebvristé mají stejnou mentalitu jako jiní fundamentalisté v jiných náboženských společenstvích. Jakýkoli ústupek ze strany papeže nechápou jako projev velkorysosti a snahy o uchování katolicity církve, ale jako projev slabosti a uznání jejich pravdy. V roce 1984, tedy čtyři roky před nepovoleným vysvěcením biskupů, papež Jan Pavel II. povolil za určitých podmínek bohoslužbu podle starého rituálu, ale ničemu tím nezabránil. Když v roce 1986 svolal papež do Assisi mezinárodní setkání různých vyznání za mír ve světě, naplnil tím podle lefebvristů skutek hereze. A tak by bylo možné pokračovat dál a dál. Lefebvre ve svém posledním kázání v roce 1990 odhalil pravé základy své teologické pozice. Řekl zde: Atheismus spočívá na deklaraci lidských práv a státy, které se k ní vyznávají, se nacházejí ve stavu trvalého smrtelného hříchu. Masy jejich obyvatel se nacházejí na cestě do pekla. Lze si představit jasnější definici náboženského fanatismu a nenávisti vůči světu? Jaký je rozdíl mezi tímto fanatismem a islámským fanatismem, jenž dnes skutečně ohrožuje západní civilizaci? Všechny demokratické státy se dnes opírají o deklarace lidských práv, které jsou součástí jejich ústav a římsko-katolická církev, která vychází z druhého Vatikánského koncilu, je nesmírně důležitou součástí tohoto demokratického světa. Poskytuje mu hodnoty, bez nichž by Evropa nebyla dnešní Evropou a jak většina velkých politických myslitelů ukázala, většina demokratických hodnot má křesťanské kořeny. Proč se tedy snažit o integraci takové fundamentalistické skupiny do církve? Navíc když tato skupina ústy některých svých představitelů veřejně vyslovuje antisemitské názory a popírá holocaust. O tom si řekneme příště.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .