Čína zbrojí krize nekrize

Na druhou stranu na Čínu dolehla stejně jako na jiné země ekonomická krize, a její exportně zaměřené hospodářství značně trpí neschopností mnoha západních ekonomik kupovat čínské zboží. Jaký signál tedy pekingská vláda vysílá do světa, jestliže v okamžiku, kdy miliony lidí v čínských městech přicházejí o práci a vracejí se na venkov? Zjednodušeně řečeno se Čína hlásí o pozici konsolidované prvoligové velmoci.

Zaprvé je tu objektivní fakt, že Čína je obrovská země, a podobně jako některé jiné rozlehlé země potřebuje armádu na udržování státního celku pohromadě. Poslední léta přinesla nové problémy. Je tu například Tibet, který si brzy připomene 50 let od čínské invaze, a také první výročí od potlačení násilných demonstrací. Peking si jistě nechce dovolit další výbuch násilností, který e objevil na televizních obrazovkách celého světa. Tendenci k separaci lze vysledovat i v dalších oblastech, a to je zejména západočínská provincie Sin Ťiang, kde operují i ozbrojené protivládní skupiny spojené s islamismem. Nepokoje na venkově a ekonomicko-demografické potíže jsou dalším faktorem, který vyžaduje velkou stálou armádu - ta má momentálně 2,3 milionu mužů a žen ve zbrani, a je tedy s přehledem nejlidnatějším vojskem na zeměkouli.

Za druhé je tu zcela zřetelná tendence Pekingu prosadit se jako nová velmoc. Mnoho zemí v čínském sousedství už znervóznělo, a další možná brzy znervózní. K těm nejvíce neklidným určitě patří Tchajwan, který Čína nikdy neuznala jako samostatný stát, ale považuje ho za odtrženou provincii, kterou jednou znovu přivtělí k pevninské Číně. Na jednu stranu tedy probíhají už léta určité sbližovací rituály, jako je přímá letecká linka, na druhé straně si Čína pořizuje takové zbraně, které by jí umožnily invazi na tchajwanský ostrov. Právě osud Tchajwanu je jednou z hlavních sporných otázek mezi Spojenými státy, které slibují Tchajwan ochránit, a Čínou, která má našlápnuto na to být přinejmenším světovou vojenskou dvojkou.

Za třetí je tu otázka regionální stability. Peking hledí se znepokojením na západ, na neutěšený vývoj v Pákistánu a Afghánistánu. Čínská vláda také obezřetně pozoruje výdoj v Korejské lidově demokratické republice. A v obou těchto případech má společný zájem s Washingtonem, totiž stabilizaci těchto oblastí. A v tom spočívá naděje, že stále mocnější Čína bude zdrojem klidu a stability - spíše než původcem stále nových potíží, jak je tomu třeba v případě Ruska, které dává přednost zvyšování svého vlivu i za cenu vyzbrojování zemí, jako je Írán.

Relativně dobré čínsko-americké vztahy se v posledních deseti letech opakovaně prudce zhouply. Například v roce 2001 po kolizi amerického špionážního letounu s čínským letadlem nad jihočínským mořem. Také vloni v říjnu Peking přerušil vojenské kontakty s Američany na nejvyšší úrovni poté, co Bushova vláda odsouhlasila prodej zbraní Tchajwanu za šest a půl miliardy dolarů. Teprve zhruba před týdnem se podařilo tento karambol napravit. Do Číny koncem minulého týdne dorazila velká americká delegace, která kontakty obnovila. Její vedoucí, náměstek ministra obrany David Sedney, novinářům po jednání řekl, že šlo o nejlepší rozhovory za posledních 18 let.

Uvolnění napětí bylo možné díky výměně administrativy ve Washingtonu, a sama Čína dávala delší dobu najevo, že má o obnovu dobrých styků zájem. Symbolickým prostředkem pro vyjádření společných zájmů jsou námořní operace v Adenském zálivu, kde jsou jak čínské tak i americké lodě ohrožovány pirátstvím.

V současné době tedy v amerických vládních kruzích převládá názor, že čínský vojenský rozmach není přímým ohrožením amerických zájmů, a zejména ne bezpečnosti amerického území. Tváří tvář výzvám, jako je oznámené blízké vypuštění severokorejské kosmické rakety - tedy de facto mezikontinentální střely - tedy Obamova administrativa hledí na Čínu spíše jako na spojence. Totéž platí o situaci v Afghánistánu a Pákistánu, kde růst islamismu povzbuzuje i ujgurský separatismus v samotné Číně. Američané i Číňané také vědí, že stav čínské ekonomiky se přímo a okamžitě projevuje na stavu hospodářství v Číně, a jít proti Americe by pro Peking znamenalo řezat si pod sebou větev.

Co se stane s Čínou, která už dnes umí stavět kosmické rakety, vedle masové armády má desítky ponorek a za pár let hodlá mít i letadlové lodě, nikdo neví. Znalci čínské historie také upozorňují, že i když tato země nebyla tradičně vysloveně expanzivní, právě na ekonomické a vnitropolitické nepokoje by mohla reagovat dalším nárůstem už tak silného nacionalismu, který v některých oblastech nahrazuje komunistickou víru. Minimálně by se tedy snažila ovládnout své bezprostřední okolí, a případně i některé zdroje ropy a důležitých surovin, například na blízkém východě nebo v Africe. Doba multipolárního světa, po níž volají i někteří čeští politikové a politologové, už možná nebude takovou selankou, jak si jí představují.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .