Chvála zločinu

Kriminální cháska z celého světa v akordu s domácí galerkou se sice řídí sociálně motivovanou zásadou, že peníze se mají hlavně brát tam, kde jsou, ale ve finále nepohrdne ani hubenější proletářskou peněženkou, snad proto, aby se její majitel necítil vytlačen na okraj společnosti.

Vánoční muž v červeném kožiše hovící si v sáních tažených soby, jemuž se ve středovýchodní Evropě bezmála po půl století uctivě přezdívalo Děda Mráz, tomu všemu hemžení a pozemskému pachtění přihlíží ze své výkladní skříně se shovívavým úsměvem. Je nad věcí. Ví, že Betlémská hvězda zase zapadne za obzor televizní obrazovky, menší část nepoctivců usedne za mříže, ostatní se vrátí ke svým civilním profesím a on sám i se sáněmi a soby bude skoro celý rok spokojeně odpočívat v tichu a prachu depozitáře.

Zločinci, podobně jako tažní ptáci, mají svůj čas a biologický rytmus, s nímž se musí počítat. Kuriózní doprovodní melodii vánoc donedávna spoluvytvářel český krajan na trvalo usedlý v sousední Francii, profesí bezdomovec, jenž si zamiloval příjemné prostředí švýcarských vězení. Sotvaže udeřily první přízemní mrazíky, opouštěl břehy Seiny a v katolickém Luzernu spáchal nějaké spíše drobnější, zásadně však vždycky nenásilný zločin, zajišťující zimu v teple a klidu. Protože rád pracoval - nevylučuji, že se jednalo o starosvětské vězeňské lepení pytlíků - vycházíval zjara na svobodu s nevelikým, ale milým majetečkem, jehož dosáhl poctivě, i když bez pracovního povolení.

Ve švýcarských novinách se o něm psávalo s uznáním a respektem, i když poněkud nostalgicky; v posledních letech tento neznámý krajan o sobě už nedává vědět. Možná se na stará kolena vrátil domů k Vltavě anebo usedl do onoho velkého vlaku, který jede jenom tam, bez zpáteční jízdenky. V každém případě však zanechal stopu, jež nebude zapomenuta.

Zvláštní kategorii mizerů tvoří tak zvaní strhávači kabelek. Tento mrav, jehož domovem původně bývalo slunné Španělsko, se s postupující globalizací pomalu ale jistě šíří na severní polokouli. Strhávači si nejraději vybírají bezmocné babičky, aniž by se vzrušovali skutečností, že si jejich oběti při pádu zpřelámou staré, křehké kosti. Kdysi jsem takové přepadení zažil a dodnes se chvěji ošklivostí a přestože sám sebe považuji za člověka spíše mírumilovného, v případě strhávačů kabelek bych byl ochoten uvažovat o uříznutí ucha, tak jak to bývalo obvyklé v temném středověku. Zločin, stejně jako ostatní profese, musí mít řád, pravidla a omezení.

Na svých cestách s kolportérským vozíkem napříč noční Basilejí se samozřejmě vedle kun, ježků, toulavých koček a opilců, setkávám tu a tam i se zástupce starobylého zločineckého řemesla, aniž bych většinou došel nějaké zřetelnější újmy. Drsní hoši se obvykle spokojí sčestným prohlášením, že u sebe nemám žádné peníze, hodinky ani mobilní telefon, k tělesné prohlídce nebo fyzickým projevům nepřátelství dojde jenom málokdy. Zhruba před týdnem mi tři spolehlivě švýcarští mladíci chtěli vzít nepromokavé kalhoty a cigarety, ale nakonec jsem je přemluvil, kouření i ochranu před deštěm jsem si směl ponechat. Popřál jsem jim hezké vánoce a kluci zmizeli, zůstal po nich jenom škaredý pocit.