Chvála kontejneru

Měl smůlu. Chytili ho přímo při zločinu a vlastní loužička zrádně posloužila jako corpus delicti. Švýcarsko musel opustit ještě týž den. Přiznávám, že také já jsem jednou v prvních dnech emigrace musel řešit stejný problém. Zachoval jsem se v zoufalé situaci sice lidsky, ale nepředpisově.

Po celou dobu výkonu jsem se třásl hrůzou, že mě pozoruje bdělé oko strážce veřejného pořádku. Seberou mi teď politický azyl a budu se muset jako komunistický divoch vrátit do země původu? Podobným starostem dnes ve většině Švýcarska podléhají snad už jenom ti opravdu nejstaromódnější příznivci pořádku. Bohužel, musím s povzdechem dodat. Například Basilej, mé domovské město, zejména v posledních letech stále více podléhá podivné módě pohrdání čistotou.

Závěje celofánových pytlíků, prázdné petové lahve, použité injekční jehly a odhozené předměty osobní potřeby i toho nejintimnějšího účelu, patří k obrazu všedního dne. Zvláště odpudivý mi připadá zvyk těch později narozených tříštit skleněné lahve o zdi domů. Ošklivě zapáchající loužičky náležejí k sobotnímu nočnímu folklóru. Někdo to vysvětluje jednoduše všeobecným úpadkem mravů, podle jiných teorií se jedná o formu generačního protestu.

Tomu poslednímu bych moc nevěřil. Příliš často totiž vídám již dávno dospělé osoby, jež se za bílého dne pouhým upuštěním zbavují nepotřebné věci. Kromě toho se stále více rozmáhá takzvaný littering, ilegální odstraňování domácího smetí prostřednictvím veřejných odpadkových košů. Tvrzení, že příčinou nestandardních móresů je příliš vysoká cena oficielních odpadkových pytlů, mi připadá málo věrohodná.

Na svých nočních pochůzkách při roznášení novin se totiž pravidelně setkávám s dobře oblečenými přízraky, jež na parkové cestičky nenuceně vynášejí ze svých Toyot, ale i Bavoráků a Mercedesů to, co právě patří na skládku. Buď jak buď, dodatečné náklady na udržování čistoty měst v celošvýcarském měřítku představují 30 milionů franků, nebo-li víc než půl miliardy českých korun. Vyplývá to z nedávného sdělení švýcarské nadace praktické ochrany životního prostředí. Chválu si zaslouží snad už jenom čistá voda v řece, a tak majitelé psů, řádně odstraňující exkrementy do speciálních pytlíčků. Nebo na to snad dohlížejí přímo ti psi?

S odpadky mám spojenou nádhernou vzpomínku na přátelství. Při stěhování z paneláku na konečné stanici tramvajové linky číslo 21 v Hrdlořezech do rozpadajícího se, ale vznešené secesního patricijského domu na královských Vinohradech, jsem z praktických důvodů odložil svůj snubní prsten do šuplete psacího stolu. V nepozorné chvilce někdo šuple vyprázdnil do kontejneru před domem. Někteří zlí jazykové v naší rodině dodnes nesprávně tvrdí, že jsem to prý byl já sám. Hrabat v páchnoucích, kosmicky rozlehlých prostorách kontejneru a pátrat po vzácném kousku zlata připomínajícím slavnostní den v životě dvou lidí, mi připadalo stejně marné, jako prosit černou díru o navrácení vyhořelé hvězdy.

Můj přítel Jiří Tichý, takzvaný Ticháč nebo též Tichák, postavy neveliké, ale povahou obr, nechybějící při žádném stěhování, byl optimističtějšího názoru. To najdem. Peťko, to najdem, slíbil svým sonorním sytým hlasem. Odvážně rozhrnul svrchní vrstvy biologické masy a ponořil se do kontejneru. Chvíli jsme ještě viděli jeho nohy obuté do roztrhaných tenisek, ale potom zmizelo úplně všechno. Uvnitř se to mlelo, někteří přihlížející projevili názor, že přijdu nejenom o prsten, ale i o kamaráda. Když konečně vylezl, vítězoslavně se šklebil. Přestože mu v tom trochu bránil můj prsten, jejž svíral v ústech. Trochu vypadal jako zlatá rybka ochotná splnit jakékoliv přání a trochu jako socha znázorňující obětavého přítele.