Chtějí Rusko a Čína měkký postoj k Íránu?
Ruský prezident Vladimír Putin navštívil Čínu s 90-členným doprovodem diplomatů a kapitánů průmyslu. Nejdůležitější mezi nimi jsou šéfové plynárenských a ropných podniků. Obě země se zjevně potřebují: Rusko chce vyvážet suroviny, po kterých čínský drak doslova prahne. Na druhé straně zeměkoule - v New Yorku - se současně odehrávají debaty o řešení jednoho z nejvážnějších globálních problémů. Rada bezpečnosti OSN by měla zaujmout jasný postoj k íránskému jadernému programu. A je pozoruhodné, že ruský medvěd i čínský drak tam zpívají jednu a tutéž melodii.
Ne že by to bylo překvapení. Rusko a Čína jsou přece dlouhodobě zdrženliví ke všemu, co prosazují Američané nebo Britové. Byli zdrženliví v případě Iráku - a dobře vědí, že Írán je ještě větší oříšek. To je ostatně jasné i Londýnu, Washingtonu nebo dokonce Berlínu (který se předběžných jednání rovněž účastnil). Dodejme, že v tomto případě je na jejich straně i Francie, která byla striktně proti válce v Iráku. Vytváří se tedy jakési dva póly Rady bezpečnosti, rozdělení na "Východ" a "Západ".
Podívejme se na věcné námitky a položme si otázku zda a v čem jsou neshody pěti stálých členů škodlivé. Co se týče věcné roviny, Rusko a Čína mají pocit, že jednání s Teheránem by měla pokračovat - a to i přesto, že doposud všechna ztroskotala. Šlo v podstatě o tři pokusy. Do jednoho vstoupili společně Evropané - takzvaná trojka Evropské unie, tedy Britové, Francouzi a Němci. Trojka přesvědčila Američany, aby se neangažovali a dali šanci diplomacii. Washington to skutečně udělal a zpočátku vypadaly věci nadějně. Evropany ale čekala studená sprcha, když se ukázalo, že íránský prezident Ahmadinedžád umí s naprostým klidém smést dohody pod stůl, když mu to vyhovuje.
Další jednání vedlo separátně Rusko. I v tomto případě můžeme mluvit o krachu, přestože diplomaté z Moskvy by s tím nesouhlasili. Tvrdí, že ještě není všechno ztraceno, nicméně opírají se spíš o zbožná přání, než o realitu. Jejich plánem je přesvědčit Teherán, aby si obohacený uran kupoval od nich. Tím by se předešlo nebezpečí, že z ničeho nic přeskočí jeho výhybka z mírového nukleárního programu na vojenský.
Třetí jednání vedla Agentura OSN pro atomovou energii. Vůči ní se Írán zachoval nejhůř. Jednoduše rozlámal její pečeti na atomových zařízeních a jejím inspektorům se vysmál do tváře. Stali se z nich bezmocní diváci a organizaci nezbylo nic jiného, než po bezvýsledných pokusech předložit celou věc Radě bezpečnosti.
Klíčová otázka tedy zní: jak dlouho se má s Íránem ještě jednat bez zavedení sankcí? Čas mu samozřejmě hraje do karet. Ad absurdum můžeme říct, že z jeho pohledu se může klidně debatovat až do skonání světa. Kdy má tedy nastat účtování? Američané, Evropané a Agentura pro atomovou energii dospěli k závěru, že tato chvíle nastala. Rusko a Čína si myslí, že ještě ne - a blokují cestu.
Hlavně jde v tuto chvíli o dvoutýdenní limit, do kterého by měla agentura podat zprávu, zda splnil Teherán hlavní požadavek, tedy zda zastavil obohacování uranu. Rusové tvrdí, že je to příliš krátká doba. Proč mají tento pocit? Ke splnění žádosti stačí přece ve skutečnosti několik hodin. Věc se má zřejmě trochu jinak. Rusové totiž nadále doufají, že se jim nakonec podaří Teherán přesvědčit. Chtějí si vytvořit delší časovou rezervu pro svá separátní jednání. Má to logiku - ale jedině za předpokladu, že jste neztratili naději a věříte v upřímnost íránských ajatoláhů. A to se věří dost těžko. Připomeňme, že Teherán 18 let svůj jaderný program tajil.
Dodat musíme ale ještě horší věc. Cesta k umravnění Teheránu bude trnitější, než se zdá. Představme si, že i Rusové a Číňané zlomí nakonec hůl nad proradným režimem. K jakým sankcím může potom Rada bezpečnosti přikročit? Írán tvrdí, že ho stejně nic nezastaví. Diplomacie bude mít i v případě dohody Rady bezpečnosti svázané ruce. A můžeme čekat, že Rusko a Čína budou váhat s každým dalším přitvrzením postoje. Obě země mají totiž v Íránu obchodní zájmy, které řadí nad principiální postoj. Spekulativně bychom mohli dokonce vyslovit podezření, že se ve skutečnosti možná smířily atomovou zbraní v rukách ajatoláhů - i když se jim to nelíbí.
Abychom ale nekřivdili, poznamenejme, že ruský plán není špatný, kdyby se ho podařilo doplnit účinnou kontrolou. Opět by ale musely nastoupit inspekce OSN. Opět by se musely obnovit pečeti agentury pro atomovou energii. A samozřejmě: Írán by ho musel chtít. Je to realistické? Pokud chce Teherán skutečně jenom mírový program, pak doufejme ano. Pokud ale myslí na atomovou zbraň, pak docela určitě ne.
Kdy tedy nastane hodina dvanáctá? To je otázka, na kterou Rada bezpečnosti zatím nedokáže dát odpověď. A to nevěští nic dobrého.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka