Chladná modernizace ČSSD

29. březen 2007

Nejzásadnější události v české politice zpravidla přicházejí zcela nenápadně. Takto Josef Lux nečekaně v devadesátých letech otevřel a liberalizoval křesťanské demokraty, takto také Vladimír Špidla v roce 2002 přiměl sociální demokracii ke spolupráci s koaličními partnery, občanskou společností a nastartoval reformu veřejných rozpočtů.

0:00
/
0:00

Současný předseda ČSSD Jiří Paroubek naopak spustil modernizační povyk možná příliš okázale. Proto nyní musí poslouchat a číst, že na stranickém sjezdu o minulém víkendu byla odmítnuta jeho koncepce modernizace strany. Přitom realita je barevnější. Některé modernizační prvky, které se Paroubkův tým pokusil zakotvit ve Stanovách, prošly hlasováním bez povšimnutí delegátů. Například "presumpce viny", podle níž sociální demokrat, proti kterému zahájí státní zástupce řízení, se do vyřešení svého případu stáhne z funkcí.

Stejně tak byl odsouhlasen institut vnitrostranických referend. Kvóty pro ženy, ale i pro mladé, další z bodů modernizačního programu, už má sociální demokracie dlouhá léta. Delegáti nyní pouze zavrhli jejich prohloubení. Neprošly však dva další důležité návrhy, které Paroubek s místopředsedou Sobotkou lišácky, avšak zbytečně, předložili ve variantním provedení, tedy zřízení Stálé konference, nového orgánu ČSSD mezi sjezdy, a zavedení přímé volby okresních a krajských předsedů. Zato prvního muže celé strany budou sociální demokraté volit přímo už od příště. Jiří Paroubek tak jde s kůží více na trh než jeho protivníci Topolánek, Čunek, Filip a Bursík.

Hlavní potíž sociálně demokratické modernizace lze dobře popsat na místě konání brněnského sjezdu. Uskutečnil se v rozlehlé veletržní hale a byl provázen špičkovým technickým i gastronomickým servisem. Oranžová zářila a vše do sebe zapadalo. Jenže velikost jednacího sálu vedla k tomu, že projevům od vzdáleného řečniště bylo špatně rozumět, což svádělo účastníky k nepozornosti. Prostor nepomáhal sociální demokraty integrovat, sbližovat, držet pohromadě, spíš je vzájemně odcizoval a navozoval chlad.

Jenže chladná modernizace, bez zápalu a nadšení, je k ničemu. Připomíná někdejší perestrojku prováděnou starými strukturami v šedých tesilových oblecích. Taky měla svůj smysl, ale osudově ubohé provedení. Sociální demokracie je médii - sledovanými tolik vzývanou mladou, vzdělanou, "střednětřídní" a městskou populací - zpravidla líčena jako strana starých pořádků.

Zelení zase vyměnili vzrušující ideály za jistotu vládnutí a na takové drobnosti jako je třeba referendum k závažným otázkám dávno zapomněli. Občanští demokraté se usilovně snaží rozostřit své předvolební sliby tlustých peněženek a antikorupčních tažení. Lidovce bolí hlava z problémů svého předsedy, kterého představili jako novou nezkaženou krev z komunální politiky.

A komunisté? Těm nezbývá, než halit hesla o modernizaci do rudého praporu a plakátů Lenina. Česká politika zkrátka uhýbá jinam, než kde chtěla být. Patrně není náhodou, že předvolební lesk střídají povolební čmouhy.

Nadějí pro léta příští by vždy měla být opozice. Když pomineme pokrytecké komunistické kibicování, nezatížené žádnou odpovědností, zbývá tento těžký náklad pro Českou stranu sociálně demokratickou. Je teď na ní, aby představila alternativu personální i programovou. Pěkně se přitom zapotí. Zvučná jména, která by mohla být nepohodlnou konkurencí, podrobil deratizační kůře již Miloš Zeman a pakliže plodí perspektivní levicové tváře regiony, schovávají si je asi samy pro sebe.

Programově se ČSSD rozparádila už před čtyřmi lety při pobytu ve Strakově akademii. Sotva ale čekat, že bude spoluúčast pacientů ve zdravotnictví, poplatky za vysokoškolské studium či seškrtávání mandatorních výdajů státního rozpočtu vzývat z opozičních lavic. Příliš by tím nezískala a odhalovala by slabiny hladovým komunistům.

Naskýtají se ale jiné originální náměty, kterým by měli rozumět četní voliči, vydávající se za středové. Kupříkladu podpora neziskového a veřejného sektoru. Nebo ochrana klimatu. Typickým zadáním pro sociální demokracii mohou být také sociální a kulturní dopady globalizace či vypořádávání se s komplikovanou demografickou situací. O výhodách a nástrahách evropské integrace ani nemluvě. Na pozadí těchto témat se dá úplně nově nasvítit solidarita a soudržnost, hodnoty, která spolu se svobodou a rovností patří do sociálně demokratické torny.

Prozatím Paroubkova družina zvedá munici, která se nabízí sama: spor o americké radary, Čunkovy patálie s policií nebo redukování počtu státních zaměstnanců. Resortní koncepce nechrlí opozice, ale ani Topolánkův kabinet. O to více času zbývá na přípravu prezidentské volby, k níž poslanci a senátoři přistoupí příští rok.

Lidový dům už nelpí na vlastním kandidátovi a chce společně s dalšími stranami hledat nestraníka, který by posbíral hlasy odpůrců Václava Klause z opozičního, ale i vládního tábora. Nejprve vnáší do debaty principy a kritéria a až za nimi by měly následovat konkrétní osoby. Taktika to je chytrá.

A to možná ještě ani Jiří Paroubek netuší, že vyústěním předběžných jednání, ovšem i prezidentské volby samotné, by mohlo být vytvoření nového středolevého proudu české politiky, který by prezentoval Českou republiku v cizině jinak než čestný předseda ODS a kterému by na důvěryhodnosti dodávaly postavy, jež se dosud nestačily zdiskreditovat plácáním ve špinavých stokách.

Pár z nich bychom už dnes ve stranách nalezly, další by mohly absolvovat politický "comeback", jiné by bylo nutné vytáhnout z řad angažovaných nestraníků. Společný nepřítel vždy dokáže stmelit i zdánlivě nestmelitelné skupiny. Je pak jen na nich, zda si uvědomí hlubší sounáležitost.

Až bude brněnský 34. sjezd sociální demokracie definitivně přikryt prachem historie, ztratí na zajímavosti osobní spory, stejně jako poněkud normalizační slovník Jiřího Paroubka. Dnešní lídr zůstane vnímán jako ten, co otevřel či naopak uzavřel ČSSD okolnímu světu a navázal či zpřetrhal vazby k rychle se vyvíjejícím labouristům v Británii nebo SPD v Německu.

V tuto chvíli to vypadá, že nemoderní předseda své modernizační úsilí nehodlá přes odpor části funkcionářů vzdát a že bude dále zkoumat, jak stranické šiky omladit, způvabnit a intelektuálně posílit. Pokud mu to vyjde, může mít Topolánkova lidová pravice nahnáno. Pokud ne, čeká demokratickou levici sestup zpátky do zatuchlého příkopu, ze kterého se v půli devadesátých let horko těžko vyhrabala.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.