Cestovní mapu se stále nedaří uvést v život

Takzvaná cestovní mapa, tedy mírový plán Spojených Států, Ruska, OSN a Evropské unie se zatím neujal. Nestojí snad nezávislý palestinský stát a v bezpečí žijící Izrael oběma znepřáteleným stranám za to, aby vyměnili třiatřicet měsíců trvající násilnosti za jiné formy komunikace? Zatím to vypadá, že nikoli. Palestinci, Izrael a s nimi i čtveřice sponzorů cestovní mapy mírovému plánu spíše pouštějí žilou, než aby ho pomohli rozpohybovat.

K tomu, aby plán mohl začít fungovat, by mezi jeho klíčovými aktéry musela existovat shoda. Shoda o strategii, pomocí které by plán mohl překonat první, navíc dobře předvídatelné překážky. To, čeho jsme svědky, je ale pravý opak. Od nového palestinského premiéra Mahmúda Abbáse se očekávalo, že razantním způsobem prosadí zastavení útoků palestinských radikálů proti izraelským cílům. Abbás však upřednostňuje bezbřehá jednání, ve kterých nemá radikálům co nabídnout.

Naproti tomu izraelská vláda citelně přitvrdila svou politiku cílených zásahů proti těm Palestincům, které označuje za organizátory atentátů proti izraelským cílům. To lze jen těžko považovat za pouhou shodu okolností. Šaronova vláda musí vědět, jaký efekt mají likvidační útoky jejich ozbrojených sil namířené proti opravdovým nebo předpokládaným špičkám palestinského terorismu. Násilí prostě plodí zase jen násilí. Zvlášť těžko je omluvitelné v době, kdy snižuje konkrétní šance na mírové urovnání konfliktu.

Bez viny ale není ani čtveřice kmotrů mírového plánu. Kdo jiný, než právě takzvaný blízkovýchodní kvartet by měl zprostředkovat dosažení základní shody na tom, jak nejlépe začít mírový plán naplňovat? Kdo jiný by měl dohlédnout na to, aby společná strategie byla uplatněna v praxi? A kdo jiný by pak - po celou dobu plnění plánu - měl dohlížet na to, aby mírová iniciativa byla oběma stranami řádně interpretována?

Blízkovýchodní čtyřka je ale spíš blízkovýchodní dvojkou, alespoň soudě podle angažovanosti jejích jednotlivých členů z posledních několika týdnů. Onou dvojkou jsou Spojené Státy a Evropská unie, přičemž převaha je jednoznačně za straně Washingtonu. To by ještě nebylo nic divného, vzhledem k tomu, že Spojeným státům ústřední roli sponzora blízkovýchodního mírového procesu nikdo neupírá. Horší je, že mezi Spojenými státy a Evropou a zdá se, že rovněž uvnitř americké vlády existují citelné názorové rozdíly.

Jasně se to ukázalo například během středečního summitu Spojených států a Evropské unie ve Washingtonu. Americký prezident George Bush během něho prohlásil, že skutečnou zkouškou "cestovní mapy" by se mělo stát rozpuštění radikálních palestinských skupin, jako je například Hamas. Tato organizace, stejně jako další palestinská radikální uskupení, figuruje na americkém seznamu teroristických organizací. Naproti tomu Evropská unie fakticky rozlišuje mezi Hamasem jako politickou organizací a mezi ozbrojeným křídlem tohoto uskupení.

Lehce smíšené signály ovšem vycházejí v posledních týdnech také ze samotného Washingtonu. Poslední vyjádření prezidenta Bushe by se dala interpretovat také jako nepřímá podpora velmi razantních zásahů Izraele proti palestinským radikálům. Naproti tomu ve výrocích ministra zahraničí Colina Powella několikrát zazněly pochybnosti nad vhodností nynějšího postupu izraelské vlády.

K tomu, aby byl celkem nepřehledný obraz úplný, je třeba zmínit ve středu a čtvrtek několikrát ohlášené a vzápětí dementované zprávy o tom, že hlavní palestinské radikální skupiny se chystají ohlásit tří měsíční zastavení útoků proti Izraeli. Obecně se má za to, že významnější posun nelze čekat dříve, než během víkendu, kdy do regionu dorazí poradkyně amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Condoleeza Riceová.