Česko v zajetí alkoholu

Při posezení v zahradní restauraci je jistě příjemné vědět, že jen v deseti státech světa je lacinější pivo nebo tvrdý alkohol, a jen v patnácti je dražší víno. Aby se to nepletlo, ceny Světová zdravotnická organizace přepočetla podle kupní síly obyvatelstva.

Vůbec nejméně tedy za alkohol platí bohaté země západu - Spojené státy a většina tradičních členů Evropské unie. Laciněji než u nás je například ve Španělsku, Francii, Nizozemsku, Dánsku. V těchto zemích ovšem mají příznivci lihových nápojů jiné potíže. Bývá v nich omezen prodej - někde předepsanou dobou prodeje, jinde zákazem prodávat jinde než ve speciálních obchodech. S tím my problémy nemáme a spolu s námi ještě Rakušané a Němci. Středoevropská pivařská kultura se prosadila přes všechny dobře míněné či škarohlídské rady - pít můžeme bez omezení.

Samozřejmě se nemusíme omezovat jen na pivo, přesto je tento nápoj něčím mimořádný. V některých zemích je lacinější než ovocné limonády, anebo kola. K těmto zemím patří Česko, nepatří k nim ale naši německy mluvící sousedé. Je to trochu účelová úvaha a nebylo by úplně korektní říkat, že alkohol je v Česku nejdostupnější z celého světa. Situace je ale unikátní a na to je třeba si připít.

Zdejší tolerance k alkoholu je do značné míry dána vývojem. Rostla v dobách komunismu, kdy bylo běžné a společensky žádoucí, zaskočit po práci s kolegy na pět piv.

Kdo si tu dobu nepamatuje, může ji srovnat s tím, jak se dnes transformuje vnitřní chod podniků. Všichni jsou výkonní, či se tak aspoň tváří, zároveň se zakazuje kouřit. Jednak proto, že se tím ohrožuje zdraví spoluzaměstnanců, jednak z toho důvodu, že se tím ztrácí drahocenný pracovní čas. Kuřáci se proto scházejí ve vyhrazených prostorách, kde se stávají terčem podezření, že nejsou tak dobří jako nekuřáci. Přesto se právě v kuřárnách navazují nejlepší kontakty uvnitř podniku, jistě i z toho důvodu, že kuřáky spojuje společný vzdor. Stejné to bylo s hospodami za normalizace.

Doba přála alkoholu i po roce 1989. Liberalizoval se obchod a zrušily zavírací doby. Zároveň pominula jakákoli veřejná kritika těch, kdo alkoholu holdují přespříliš. Společnost si totiž uvědomila, že existují nové, ještě víc rizikové drogy a veškerá prevence i represe se soustředila pouze na ně. Příznivci zakázaných drog začali vytlačovat alkoholiky z léčeben a pít alkohol se stalo něčím zcela běžným - ráno, v poledne i večer, v pracovní době i ve svátek. Idylu porušili až koncem devadesátých let lékaři. Začali upozorňovat, jak se pití alkoholu rozšiřuje mezi mladistvými. Nikdo je ovšem neposlouchal a situace se dále horšila. Loňský výzkum s názvem ESPAD ukázal, že každý osmý z šestnáctiletých se měsíčně nejméně třikrát zpije do němoty, každý šestý vypije nejméně třikrát měsíčně víc než pět piv.

To je argument, který muže zabrat. Když se opiju sám, ještě se nic neděje, i kdyby to bylo třeba třikrát za měsíc. Těžko ale snášet, když to dělají moje děti. Tady přestává legrace a temný stín dopadá i do jinak přívětivého prostředí pivních zahrad.

Povážlivý fakt, že alkoholu propadá česká mládež, přitom potvrzují i ředitelé protialkoholních léčeben. Mezi těmi, kdo jsou léčeni z těžkých delirií nově převažují dvacetiletí. U mladých lidí se stále častěji objevuje cirhóza jater, dříve nevídaná věc.

Argument ale zatím skutečně nezabral. Chopila se ho sice vládní rada pro koordinaci drogové politiky a zapsala varovný odstavec do návrhu Protidrogové strategie - jenže právě tuto strategii zpochybnila skupina politiků, kterým vadí, že důraz na alkohol odvádí pozornost od jiných, zakázaných drog. Působí to až groteskně, když boj s alkoholem blokují politici, kteří jsou známí svou náklonností k lihovým nápojům. Může v tom být dokonce úmysl. Návrh zákona o boji s alkoholismem leží ve sněmovně už třetí rok. Nikdo ho nekritizuje, ale ani nenavrhne do programu schůze. Skončil u ledu.

Zpráva Světové zdravotnické organizace je tedy další připomínkou, že situace u nás prostě není normální.

Pomocí alkoholických nápojů se člověk zbavuje starostí a může se radovat po vyčerpávající práci. Jenže problémem se stává, že už každý dvacátý Čech je na alkoholu těžce závislý. Možná jde ještě o víc. Co když alkohol přestává být zábavou a co když se celá společnost utíká do alkoholového zapomnění před problémy, které neumí řešit.