Česko snižuje výdaje na vzdělávání

Zdejší politici jsou toho mínění, že není třeba dodávat nic. Jejich postoj se dá pochopit. Jen velmi těžko lze uvedená data zpochybnit, prakticky nelze na obsáhlé zprávě o stavu školství najít světlou stránku. Proto je lepší mlčet a nehlásit se k odpovědnosti.

Existují země, které zpráva také nechválila, například Německo, Rakousko, Irsko. Kritika mezinárodní organizace se tam rázem stala hlavním tématem politických debat. "Ztrácíme kontakt s nejvyspělejšími zeměmi," varovali například němečtí experti a žádali, ať vláda zrychlí reformy, které začaly před třemi lety a mají pomoci především dětem přistěhovalců a z nejnižších sociálních tříd. Němci ani Irové či Rakušané přitom výdaje nesnižovali, zvýšili je ale jenom o málo a jiné země je předstihly.

Česko se do diskuse nepouští zřejmě z toho důvodu, že by byla mnohem víc depresivní než jinde. S reformami se prakticky ani nezačalo a finance jsou v naprosto neodpustitelném stavu.

Zpráva mezinárodní organizace samozřejmě není definitivním verdiktem nad schopnostmi či úpadkem národů v mezinárodní konkurenci. Každá země má nějaký civilizační základ, který ve své ekonomice využívá. Česko není výjimkou a v soutěži národů se v mnoha ohledech uplatňuje lépe než druzí - svědčí o tom data ze strojírenského a elektrotechnického průmyslu, z oblasti zdravotnictví a sociálního systému. V těchto směrech se stydět nemusíme.

Problém je v tom, že se nikdo nesnaží rozvíjet právě civilizační základ. V důsledku to může znamenat, že se začneme propadat i tam, kde jsme dosud dobří.

Studie Education at a Glance ukazuje, jakým směrem se úpadek může ubírat. Česko mělo před listopadem 1989 strnulé školství, které se pádem komunistického režimu automaticky rozhýbalo. Výdaje na školy vzrostly do roku 1995 ze čtyř na více než pět procent hrubého domácího produktu. Tím se přiblížilo průměru vyspělých zemí, které na vzdělávání dávají šest procent. Za dalších sedm let výdaje mohly dosáhnout průměru. Příkladem jsou někteří členové Evropské unie, kteří ve stejném období vzdělávací výdaje dokonce zdvojnásobili - například Řekové, Portugalci a Maďaři. Právě tyto země nás ve výdajích předstihly. Na dohled se přiblížili Slováci, Poláci a Turci. Vesměs jde o národy, na které jsme byli zvyklí se dívat svrchu. Ještě v šedesátých letech šlo přece jenom o jinou kategorii a v dobách první republiky jsme byli ti, kdo mohli zmíněným zemím vyprávět o hospodářském a civilizačním úspěchu.

V praxi tento vývoj znamená, že na tuzemském pracovním trhu je stále nedostatek vzdělaných pracovníků, říká zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Stále se tak nedaří překonat propast, která nás dělí od těch nejvyspělejších zemí. Státy, jako je například Dánsko, Kanada, Japonsko, mají vysokoškolsky kvalifikovaných pracovníků nesrovnatelně víc - až třetinu svých zaměstnanců. Pokud jde o mladou generaci, na vysokou školu se už dostane každý druhý. Dokážou tak využívat potenciál celé populace.

V Česku je nadále výběr nadmíru selektivní. Školský systém jako by stále spoléhal jen na ty žáky, které není třeba ani příliš učit, a nejvíc se zabývá právě jimi. Polovina středoškolské populace nedostane vzdělání, které by se dalo srovnat s evropským průměrem - to je opět citace ze zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Jen pětina žáků má přístup na gymnázia, kde mládež získá dostatek informací, naučí se je používat a získá tak dostatečný rozhled. Tato pětina odpovídá i podílu vysokoškolských absolventů. Je pravda, že vysoké školy přijímají stále víc zájemců, zvládnou už polovinu vysokoškolského ročníku. To je také jeden z pozitivních rozměrů kritické zprávy. Jenže stále větší část univerzitu nedokončí. Podle údajů z loňského roku je jich stejné množství jako těch, kteří odcházejí s absolutoriem. Někteří nezvládnou zkoušky, jiní ztratí zájem. V obou případech jsou hlavní zkušeností z vysoké školy ztracená léta a pocit marnosti. Těžko od nich čekat, že budou konkurovat svým úspěšnějším vrstevníkům - ať doma, nebo na západě. Česko zůstane zásobárnou laciných pracovních sil a montážní dílnou zahraničích firem.

Zpráva o tom, jak zaostáváme ve výdajích na vzdělání, tak zřejmě uhodila hřebíček na hlavičku. Můžeme debatovat o reformě, jak dlouho budeme chtít. Můžeme slibovat úplně cokoliv. Můžeme se utěšovat slavnou historií. Muž se ale pozná podle svých činů a my prostě nic neděláme.

Není dost peněz na to, aby se děti z chudých rodin dostaly na úroveň svých vrstevníků z lepších sociálních poměrů. Nejsou finance na podporu reformy základních škol, kde učitelé potřebují motivovat k většímu úsilí. Nemáme na to, aby všichni osmnáctiletí dosáhli stejných vzdělávacích standardů. Nedostává se ani na lepší vybavení univerzit, které nedokážou zvládnout příliv zájemců o vzdělávání.

Jde jenom o peníze, říká nám uznávaná mezinárodní instituce. My je nemáme, říkají na to už dlouhá léta tuzemští politici. Jejich slovům ale už nelze věřit. Je pravda, že ještě Špidlova vláda se zavázala Evropské unii omezit výdaje. Jde ale o hodně a třeba by se Brusel podařilo přemluvit, aby vyšší výdaje na vzdělání připustil. Našel by se k tomu i dost silný argument. Když Česko vstupovalo do unie, muselo se přizpůsobit normám evropské podpory zemědělců a zvýšilo agrární dotace o polovinu. Učitelé si v tuto chvíli nepřejí o nic víc.