Česká republika v Evropě bez hranic

Uzavíráme svou historii teritoriální národního státu a vstupujeme do společenství evropských hodnot, které sdílíme společně s dalšími Evropany.

Co by asi dnešnímu kroku řekli naši dědové, kteří na československých hranicích leželi v roce 1938 a kulometnými střílnami vyhlíželi německý útok? Museli to vzdát a odejít bez výstřelu. A co by řekli ti, kteří pak bojovali od Dunquerqe přes Tobruk až po Karpaty, aby mohli znovu vztyčit hraniční kameny s naším státním znakem, aby krátce na to znovu šli do lágrů, exilu nebo potupně stříleli na své spoluobčany, kteří chtěli za ostnatý drát za svobodou? Kolik lidí pro tuto hranici ztratilo život nebo kolika lidem tato hranice život zničila? Jak oni by dnes viděli krok, kterým nakonec české hranice a jejich ochranu opouštíme?

Píši svůj komentář z Itálie, tedy z "ciziny", a už se mi asi nepodaří získat při návratu trofejní razítko do pasu. Přesto si jen ztěžka uvědomuji, že v žádné cizině již vlastně nejsem. V bistru u lyžařského vleku podává svařené víno česká barmanka, v prodejně lahůdek obsluhuje polská prodavačka a v penzionu jsme doma stejně jako další fanatici lyžování ze Slovenska nebo ze Skandinávie či z Bavorska.

Osobně mne vlastně nemrzí ztráta hranic, ale ztráta potěšení přes ně svobodně tam i zpět cestovat. Několikrát v životě jsem překračoval ostrou komunistickou hranici, několikrát jsem poslouchal svištění klatek, na kterých se řítili vlčáci východoněmeckých pohraničníků v koridoru berlínské zdi. Vždy to byly nervy, stres a těžké dilema při návratu, zda neudělat osudový krok a nezůstat ve svobodném světě. Myslím, že toto museli prožívat i komunisté a nikomu se tyto neřešitelné otázky nevyhnuly. A svým způsobem jsme žili uvnitř hranic husákovského lágru vesměs ze své vůle.

21. prosincem 2007 je toto všechno pryč, v mizejícím absurdistánu komunistických letech, i v nedávných debatách, zda nepozbydeme svou národní identitu, když nebude ohraničena a zajištěna celníkem, kterému ale stejně pod rukama utekly privatizační miliardy i peníze z podvodných topných olejů. Neochránil nás zejména před námi samotnými.

Naši identitu tvoří především dědictví po těch, kdo usilovali, aby hranice českých zemí nebo Československa chránili demokratické a svobodné poměry, a tak trochu bez ohledu na to, jakou měli právě na sobě uniformu. Naopak zapomenuti budou ti, kdo v hranicích viděli hlavní smysl uzavření a izolace svých občanů a komunistických poměrů nebo provinčního národního privatizačního státu. Těžko si dnes představit otřes, který by nás mohl vrátit zpět.

Nicméně, něco končí a něco začíná. Především, již delší dobu nepatříme k těm, kdo musí ze své vlasti utíkat. Lidé z jiných zemí se u nás usídlují. A nemusí to být jen Evropané. Narůstají počty Asijců, a to nejen tradičních Vietnamců. V posledních letech i počty Rusů, kteří u nás "parkují" své rodiny i peníze před nedemokratickým autoritativním režimem doma. Přicházejí a budou přicházet i další. Dnes jsme asi na třetině běžné evropské úrovně imigrace. Přesto ale je cítit nadvláda českého kulturního živlu. I cizinci vědí, že základem jejich zdomácnění je čeština, láska k pivu a ke knedlíků a vepřovému se zelím, doslova i přeneseně. V tom jsme zůstali v dobrém smyslu provinční a tradicionalističtí. A až překonáme deficit cizích jazyků a univerzitního vzdělání, půjde to i s češtinou lépe.

Eliminace našich dnešních hranic neznamená, že hranice vůbec nebudou. Naše nové hranice vedou slovenskými Karpaty, v Pobaltí, ale i mořskými vodami okolo Španělska nebo Malty, kudy do Evropy míří tisíce Afričanů prchajících před degenerujícími poměry zkorumpovaných režimů doma. Odstraněním budky na Rozvadově jsme posunuli své hranice ke Kypru i ke Kaliningradu. Na jejich zajištění se budeme muset přímo či nepřímo podílet. Na stabilitě, bezpečnosti a prosperitě za těmito hranicemi bude záviset naše vlastní prosperita a bezpečnost v Evropě i v českých zemích.

Málokdy je tak jasně vidět přímá úměra mezi naší bezpečností a stabilitou, a vahou a mocí Unie, do které se evropské země sdružily. Oč silnější a bezpečnější Unie, o to silnější a bezpečnější české země. A kdo tvrdí, že čím slabší Unie, tím silnější Česká republika, by si měl udělat výlet třeba do slovenských Karpat. Ano, Slovensko dnes nese větší břemeno ochrany unijních hranic než my. Výzvou naší společné nové hranici je i bezpečnostní pressing Ruska na baltské země.

Mnohokrát jsme v historii opevňovali své hranice, a pak museli čekat na rozhodnutí druhých a mocných, jak v Mnichově, tak v Jaltě nebo během kubánské krize. Dnes, když své hranice opouštíme, co do jejich silové ochrany, stáváme se součástí evropského celku, a právě nám by mělo záležet, aby si Evropa vybudovala vlastní váhu a obranu, aby měla svou autonomní vojenskou sílu a my byli její aktivní a respektovanou součástí. Naši vojáci budou sloužit a možná i bojovat daleko za hranicemi, které dnes získáváme, na moři či na souši. Budou mít společné evropské velení a třeba i uniformy. Již nikdy by ale neměli bojovat ve jménu státu, který západ nezná. Od dnešních dnů jsme i my územní součástí demokratického Západu.

Chci věřit, že s tím by souhlasili i ti naši předci, kteří před téměř 70. lety bez boje vyklidili obrannou linii našich hranic. I jejich zkušenost byla potřebná k tomu, abychom dokázali udělat a ocenit historický krok, který právě činíme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .