Česká republika rozkládá EU

Lisabonská smlouva, která se dnes opakovaně řešila u Ústavního soudu, se vyjednávala řadu let a ČR byla u toho. Její zástupci se vyjednávání účastnili a hledali spolu se zástupci ostatních zemí evropské sedmadvacítky kompromis. Protože na tom je EU od počátku založena: na jednáních, jejichž výsledek se nemusí všem líbit, ale který nakonec všichni akceptují jako něco, co jestliže je v zájmu celku, je prostě dobré i pro jednotlivé země.

Nejen u nás, i například v sousedním Německu ale vzbuzovaly některé části textu smlouvy obavy, že nemusejí být v souladu s ústavou. Stejně jako u sousedů, si je i zdejší zákonodárci nechali zkontrolovat u Ústavního soudu. Ovšem s tím zásadním rozdílem, že zatímco v Německu panoval od počátku konsensus, že bude-li mít tamní ÚS proti Lisabonské smlouvě námitky, odhlasují poslanci příslušné změny ústavy, v ČR nebyla podobná názorová shoda na obzoru ani v nejmenším.

Proto si všichni v EU oddechli, když loni ÚS potvrdil, že Lisabonská smlouva v napadených, nejkontroverznějších bodech české ústavě neodporuje. Parlament ji následně schválil. Aby si vzápětí skupina senátorů za ODS a jeden za KSČM vzpomněla, že jí dá přezkoumat k ÚS znovu. A to tentokrát jako celek a v kontextu smluv, které jí předcházely. S konkrétním podáním si ovšem dali načas a ještě ho do poslední chvíle před dnešním projednáváním doplňovali. Ústavní soud tak v podstatě neměl jinou možnost než odročit jednání na příští týden. Ve světle skutečnosti, že prezident Klaus přišel mezitím s podmínkou výjimky kvůli údajnému prolomení Benešových dekretů, se okolnosti kolem podání senátorů dají stěží chápat jako něco jiného než jako obstrukce. Skryté obavy v tomto směru zaznívaly i ze slov ministra pro evropské záležitosti Fulleho, když apeloval na ÚS, aby jeho verdikt zněl tak, že už nebudou důvody k podávání dalších námitek.

Je tu totiž ještě prezident, který se dnes k soudu nedostavil, a který by mohl svého práva obrátit se na Ústavní soud také ještě využít. Jako červená niť se vine všemi argumenty odpůrců Lisabonské smlouvy obava o ztrátu suverenity naší země. To je postoj, který je lidem sympatický apriori. Zvlášť, když ho jeho stoupenci ještě ozdobí desinterpretacemi a polopravdami. Přitom je jasné, že část pravomocí sice ČR v rámci sdílené suverenity stejně jako všechny ostatní země unii odevzdá, ale o podstatných věcech, o daních, sociálním zabezpečení nebo o zdravotnictví se bude dál rozhodovat doma. Federalizace ani plíživé odnímání dalších pravomocí nehrozí. U některých oblastí sice bude by stačit, aby s nimi souhlasilo aspoň 55% států, ve kterých bydlí 65% obyvatel, ale malé státy se tím neocitnou ze hry: jen si budou muset vyjednávat v unii častěji pro své záměry podporu dalších zemí. Zrovna tak nebude unie rozhodovat, kolik kterých uprchlíků musí ta která země přijmout. Ani případné vystoupení z unie nemohou ostatní státy zablokovat. To všechno je strašení ne nepodobné tomu, jaké vytahuje prezident v podobě Benešových dekretů. Vzhledem k podpoře, kterou mu to získává, to skoro vypadá, jakoby jakékoli konstruktivní stanovisko vůči unii bylo tady hned oštemplováno jako zrada národních zájmů. Co to národní zájmy jsou, definují ovšem nejmíň konkrétně právě ti, kteří je hájí s největší vehemencí. Pro občana je přitom eminentním národním zájmem nepochybně především to, aby mu jeho stát zaručoval bezpečí a základní občanská práva a svobody. Jinými slovy, aby mohl žít v solidním právním státě s institucemi, které se chovají předvídatelně, v souladu se zákony. V tomto smyslu je naším národním zájmem přispět k soudržnosti EU. Rozhodně ne k tomu ji rozklížit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .