Česká inspirace z diskusí o referendech o evropské ústavě
Kdo je demokrat a nadšený Evropan, toho musí diskuse o eventuálních referendech o ústavě Evropské unie uvrhnout do neřešitelného konfliktu, povzdechl si nedávno komentátor listu Süddeutsche Zeitung a předpověděl, že jestli se britské rozhodnutí vystavit budoucí návrh Evropské ústavy všelidovému hlasování ujme i v jiných zemích, konkrétně například ve Francii, vyvolá to v Evropě zemětřesení.
Faktem je, že mnohé z integračních kroků, byly v Evropské unii skutečně realizovány bez přímé účasti voličů. Rozhodovali o nich jejich volební zástupci, tedy poslanci v národních parlamentech. Evidentní přitom je, že pokud by se přitom dostali ke slovu občané, visel osud takových zásadních projektů, jako bylo třeba zavedení eura anebo právě probíhající rozšíření unie na východ, na velmi tenkém vlásku. Stačí si vzpomenout na irské voliče, kteří museli k urnám dokonce dvakrát, než se jim podařilo schválit smlouvu z Nice, obsahující mimo jiné podmínky rozšíření. Právě tento příklad ale výmluvě ukazuje, proč mohou být všelidová hlasování o závažných otázkách ošidná. V prvním irském "ne" smlouvě z Nice se zrcadlily ryze vnitropolitické problémy a k souhlasu dospěli irští voliči naopak teprve, když zjistili, že by de facto znemožnili spojení kontinentu.
Bývalý německý kancléř Helmuth Kohl, jeden z otců společné evropské měny, se dodnes netají tím, že kdyby se byl zeptal na vůli většiny v referendu, nejspíš by euro, dnes nejsilnější měna světa, nebylo nikdy zavedeno. Měl to ovšem jednodušší než jeho kolegové v jiných státech. V Německu se referenda mohou konat pouze v jednotlivých zemích, a to o tématech, jež jsou v jejich kompetenci. Celoněmecké referendum ale ústava nepřipouští, protože v době, kdy byla pod dozorem vítězných mocností vytvářena, nedolovaly živé vzpomínky na válečné hrůzy vsadit na demokratickou vyspělost německých voličů ani pětník.
Nepřímo je proto volen v Německu dodnes i prezident a premiér. Mezi voliči a politickou mocí jsou zabudována parlamentní grémia, aby odvrátila extrémní tendence. Říká se tomu reprezentativní demokracie. Doposud se v Německu nenašla dostatečná politická vůle ke změně. Zavést referendum jako integrální součást politického systému se zatím ovšem neodvážili ani politici u nás. Všelidové hlasování o vstupu do Evropské unie bylo jednorázovou akcí a s výjimkou vágních diskusí o eventuální přímé volně prezidenta se další nechystají.
Přesto se intenzivnějším úvahám o větší přímo účasti voličů na vytváření unie nevyhneme. Námitky, formulované u nás především prezidentem Klausem, že je evropská integrace urychlována zadními vrátky bez dostatečné podpory lidí, mají samozřejmě svou váhu. A byl by nejvyšší čas zjistit, jakou přesně. Možná totiž, že bychom se všichni divili. Týden před rozšířením unie na východ, se například podle výzkumů veřejného mínění, necelá polovina dotázaných Němců domnívala, že to jejich zemi přinese nevýhody. Přesto je ale 55 procent přesvědčeno, že je rozšíření spíše dobrá věc. Eventuální referendum o této otázce by tedy u našich sousedů, navzdory všem jejich obavám, vůbec nemuselo dopadnout negativně.
Totéž platí o britském referendu o návrhu Evropské ústavy. Cesta, kterou zvolil premiér Blair, bude sice trnitá, ale rozhodně není předem prohraná. Pokud by se ve volební kampani podařilo postavit otázku jako věc základní identifikace s Evropou, mohlo by referendum skončit pozitivně, protože většina Britů sice na unii žehrá, ale existenci Británie mimo ni nehodlá dopustit.
Také u nás jsme před rokem při referendu o vstupu naší země do unie, zažili přes veškerou skepsi, zrod kvalifikované a věcné debaty o evropské integraci. Trvá dodnes a do voleb do Evropského parlamentu určitě neutichne. Jeden aspekt bychom nyní však neměli pominout. Ze shora citovaného dilematu mezi demokratem a zapáleným Evropanem totiž existuje východisko, i když zatím nepříliš reálné. Referenda o skutečně závažných evropských otázkách, k nimž návrh ústavy nesporně patří, by se měla konat nikoli v jednotlivých členských státech, nýbrž v celé unii najednou. To je zatím ale hudba budoucnosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka