Česká ekonomika ve světovém kontextu

Česká vláda jedná tak, jako by se ve světě nic vážného nedělo a hlavně, jakoby k nám nic negativního nemohlo proniknout. Česká kotlina, v níž máme tak neuvěřitelně silnou korunu, že se můžeme s klidem obejít ještě hodně dlouho bez eura, patrně mnohým připadá jako ráj na zemi.

Samozřejmě jen těm, kdo na to mají a dané situace využívají. Ostatní, tj.většina, s obavami počítají, jak mohou přežít tzv.úsporné balíčky vlády a zachovat si vyrovnané domácí rozpočty. Chtělo by se o této vládě říci: káže vodu a sama pije víno, ale spíše jde o to, že se příliš nestará o to, jaké budou mít dopady na české občany vznikající hospodářské problémy ve světě.

Nejprve se tedy o nich stručně zmiňme. Nedávno se v USA odehrála krize hypotečního trhu, způsobená nezodpovědnou strategií mnoha bank, které masivně půjčovaly na nákup domů a bytů i lidem, kteří nebyli schopní poskytnout žádné záruky a nakonec nebyli schopní dostát svým závazkům. Ukázalo se, že do těchto pochybných kšeftů nastrkaly obrovské peníze i mnohé banky v Evropě a celý bankovní sektor začal být nestabilní. Různé banky po světě musely odepsat desítky miliard dolarů ztrát. Jenom americké banky musely odepsat 48 miliard dolarů a OECD celkově odhaduje ztráty na 200 až 300 miliard euro. Americká federální banka snížila úrokovou míru a tím mnohým dlužníkům ulehčila splácení hypoték, ale celkově se nepodařilo špatný trend vývoje zastavit. Je samozřejmě dobře, že v Americe a jinde jdou ceny domů dolů, ale neví se, jak dlouho to potrvá, než se tento trend dostane k nám, kde jsou zatím naprosto šílené ceny bytů a domů. Horečně a mnohdy nekvalitně prováděné stavby nových domů, například v Praze a okolí, se patrně zpomalí ve chvíli, kdy se zmenší počet občanů, ochotných si brát vysoké hypotéky a desítky let je splácet, a kdy se banky stanou opatrnější při jejich poskytování. Zdravý rozum zatím spí a naši spořiví předkové se asi obracejí v hrobě. Investice do nemovitosti, kterou pak chtějí lidé pronajímat, se například při současných cenách mohou vyplatit až tak zhruba za čtyřicet let.

Ale abych se vrátil ke Spojeným státům. Krize hypoték se patrně bude šířit i do ostatních oblastí, ale zatím ještě přesně nevíme, do jakých. Jedno však víme: peníze se budou zdražovat, to znamená, že bude dražší si je půjčit na cokoli. Na straně občanů to povede k úsporám a snaze více spořit. U nás to opět zatím není vidět, protože se přes Česko valí vlna nabídek spotřebitelských úvěrů, na cokoli, bez ručení a hlavně hned. Při těchto orgiích ztrácejí pochopitelně mnozí hlavu a neuvažují o tom, že budou muset postupně zaplatit třeba o polovinu víc než byla vypůjčená částka. Každopádně se ovšem postupně začne snižovat konzumní schopnost občanů a stát začne přicházet o příjmy. Počítá s tím vůbec naše vláda? Bylo nutné za této situace zvedat DPH a tím navíc ještě tolik věcí denní potřeby zdražit? Ve Spojených státech například pochází 60% HDP z konzumu obyvatel a pokud ten poklesne, začne hrozit skutečná recese, byť je americká ekonomika největší a nejsilnější na celém světě. To může zpomalit celosvětový hospodářský růst. Již dnes se snižují odhady hospodářského růstu v jednotlivých ekonomikách, například v Německu.

Důvodem jsou i stále rostoucí ceny životně důležitých surovin, jako je ropa nebo plyn, ale nakonec i voda, teplo atd. Cena ropy se blíží hranici 100 dolarů za barel a Rusové například předvídají, že Gazprom zvedne v příštím roce ceny plynu až o padesát procent. Rostou ceny elektřiny a velké většiny potravin. Dá se s těmito nebo podobnými jevy něco dělat, lze nějak chránit občany před dopady těchto cenových erupcí na jejich životní úroveň? Česká vláda stále opakuje, že nikoli, že to je prostě volný trh a ten je něco jako posvátná kráva. Chtěl bych vyjádřit své přesvědčení, že tomu tak není, že trh není takovou krávou, že je potřeba ho - a to zvláště v dnešní době, částečně regulovat v zájmu ochrany obyvatel. Po celé západní Evropě, ale zvláště ve Francii a Německu, se stát probouzí a hodlá více reagovat na potřeby občanů. Nejde o nějaké větší přerozdělování a posilování sociálních systémů, ale o uvědomění si, že poslání politiky nespočívá v obstarávání politiků a spřízněných podnikatelských skupin, ale v řešení aktuálních ohrožení občanských svobod a životních jistot.

V této době se na Západě připomíná teorie krizí kapitalismu ekonoma Hymana Minského, který zemřel v roce 1996. Nejde o kritiku kapitalismu, ale o teorii, podle níž kapitalismus, zvláště v době svého růstu, nesměřuje k vytváření rovnováhy, ale spíše nerovnováhy, nestability. Minsky se soustředil na problém financování podnikatelství, domácností a bank. Rozlišil tři druhy financování, první je tzv.zajištěné financování, kdy očekávané příjmy dostačují k tomu, aby přijaté kredity a úroky z nich byly zaplatitelné. Druhé je tzv.spekulativní financování, kdy příjmy stačí jen na zaplacení úroků a už ne na zaplacení samotného kreditu. To musí být stále prodlužováno, z čehož pak žijí především banky a další finanční instituce. Třetí formou je tzv.hazardní financování, kdy příjemce kreditu už jen doufá, že dosáhne nějakých nepředvídaných výnosů a bude schopen své dluhy zaplatit. Je zřejmé, že čím více je těchto forem financování, tím jsou finanční trhy nestabilnější.

Děje se to však především v dobách hospodářského růstu, kdy lidé očekávají stále rostoucí příjmy a více se zadlužují. Kupují si domy nebo akcie a očekávají stále více, stávají se neopatrnými, podceňují rizika a přeceňují možné zisky. Pak stačí malý otřes a systém začíná kolabovat, protože se otevře propast mezi monetární a reálnou sférou. Proto je tak důležitá role silných veřejných, tj.státních institucí, které mají mnoho nástrojů k tomu, aby dokázaly včas na neblahé trendy reagovat v zájmu celé společnosti.. Zdá se mě ovšem, že naše vláda tuto roli podceňuje a spoléhá se na to, že trh sám nakonec provede jakousi selekci, při níž přežijí jen ti nejsilnější a nejvýkonnější a systém se sám od sebe vrátí do rovnováhy. Můj pohled se liší v tom, že silněji vnímám všechno to, co se v takových dobách ztratí, zničí, přijde nazmar a co už nebude možné obnovit a bude nenávratně chybět. Jde mě o uchování určitých hodnot ve společnosti, materiálních i duševních, což by mělo být úkolem pro politiku, která by vždy měla hledět přes horizont každodennosti. Nebo ještě jinak řečeno, zdá se mě, že je lepší zadlužený stát než většina zadlužených občanů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .