Češi v bahně korupce

Někdejší premiér Václav Klaus svého času říkal, že nepotřebuje zpětné zrcátko, to však bylo v dramatických reformních dobách a dnes už tak žádný politik nemluví. Chceme vědět, jací jsme.

Pohled do zrcadla ale někdy může být strašlivý - tuhle zkušenost má každý. Když svůj mezinárodní průzkum o korupci zveřejnila společnost GfK, se s takovým hrozným pohledem musí potýkat Česká republika. Co je z průzkumu vidět?

Vedle Rumunska a Bosny a Hercegoviny, jsou Češi nejčastěji přesvědčeni, že v jejich zemi jsou úplatky něčím zcela běžným. Myslí si to plných 57 procent zdejších občanů.

Máme ovšem i další smutné primáty. První z nich tak dramaticky na první pohled nevypadá. Dokonce bychom mohli být rádi, že pouze 21 procent Čechů přiznává, že někdy uplácelo. Možná tedy mají jen špatný pocit z toho, co o korupci neustále slyší v médiích, ve skutečnosti však situace tak hrozná není.

Také kdyby část občanů svou zkušenost s úplatky nepřiznala, může to být svědectvím, že ustupují před tlakem společnosti, která korupci rezolutně odsuzuje.

Bohužel sami výzkumníci z GfK tak pozitivní pohled zpochybňují. Lidé mají skutečně většinu zpráv o korupci z médií, ovšem média úplně za všechno také nemohou. Podstatnější je, jakým postojem lidé reagují. Když vidí i ty největší politiky, jak si pomáhají k majetku nečestnými a podivnými prostředky, jsou připraveni sami uplácet ve chvíli, kdy to budou potřebovat.

Lidé, kteří ještě neupláceli, jsou připraveni vládu korupce rozšiřovat i v dalších letech.

Existuje ještě jeden neblahý primát. Lidé z ostatních zemí považují za zdroj korupce zdravotnictví, vládu, podnikatele. Pouze Češi vidí ráj úplatkářů na úřadech. Samotný český stát - který by měl úplatky potírat - slouží korupci a nic na tom nezmění žádná změna vlády.

Zdá se to téměř neuvěřitelné. Česko je dědicem kultivovaných byrokratických zvyků Rakouska-Uherska, přesto zde vzniká orientální režim, kde bez úplatku všemocným úředníkům nic nefunguje. Kdy se poměry tak pokazily? Historici píšou o masivní korupci Československa už v období první republiky. Zřejmě ještě větší roli při obratu k horšímu hrál relativně mírný komunistický režim, kde se korupční praktiky mohly nerušeně rozvíjet bez obav z příliš silného represivního aparátu. Zvyky z dob normalizace přežily listopad 1989 a teď se probouzejí k novému životu.

Dodejme, že všechny údaje výzkumníků i historické souvislosti nejsou ničím novým. Jen připomínají, co už stejně dávno víme.

S korupcí v této zemi chtěli bojovat dva premiéři. Miloši Zemanovi se jí povedlo potřít v bankovním sektoru, když banky privatizoval. Nakonec ji však sám podpořil tím, že nechal ministry velmi neprůhledným způsobem rozhodovat o veřejných zakázkách - dálnice do Ostravy a internet do škol jsou smutnými pomníky té doby.

Z dnešního pohledu vypadá směšně, že druhým premiérem, který se hlásil do boje s korupcí, byl Stanislav Gross. Padl, když nedokázal vysvětlit, jak přišel k devíti stům tisícům korun na nový byt. Kdyby peníze získal nějakým průhledným způsobem, jistě by to říci mohl - to je logická úvaha.

Proti úplatkům chce bojovat i nová vláda Mirka Topolánka. Jenže už předem jsou pochybnosti, když premiér odmítl zkoumat původ peněz, za které si koupil dům ministr financí Vlastimil Tlustý. Ostatně sám Topolánek nikdy nevysvětlil, proč dluhy po jeho bývalé firmě převzal pražský magistrát. Důvěryhodnost ministra vnitra Ivana Langera podkopává jeho někdejší výlet na Kilimandžáro, kterého se rovněž účastnil jeden z největších podvodníků s lehkým topným olejem. Možná budou tito lidé v boji s korupcí dobří, ale těžko se tomu zatím dá věřit.

Žijeme v zemi, kde neprůhledným způsobem vznikaly největší majetky. Například vůbec nejsilnější soukromá česká firma vznikla privatizací, kterou umožnil ministr financí, který se pak ve firmě nechal sám zaměstnat. Stejné společnosti nedávno odhlasovali poslanci a senátoři odškodnění v miliardové výši za její ztracené pohledávky u zkrachovalých bank.

Žijeme v zemi, kde většina lidí připouští, že v boji o majetek nejsou třeba žádné skrupule. Úplatky se zřejmě stávají hlavním nástrojem řízení státu a světlo na konci tunelu vidět není.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .