Češi a Slovensko - maďarské potíže

Připomněl jsem si ten někdejší Vaculíkův postoj v těchto dnech a těžko si dovedu představit, co bychom si teď – právě v předvolební horečce – počali s jedním z následků nedávných voleb v Maďarsku, kde tamější nacionalistické vedení s více než třípětinovou ústavní většinou se stále nedovede zbavit traumatu trianonské smlouvy z roku 1920, podle níž dobrá třetina Maďarů mimo hranice státu, který jim byl onou smlouvou přiřčen.

Už předtím – roku 1919 – však Maďaři způsobili, že Češi se málem dostali znovu do války, když se nemohli zbavit maďarských vojenských oddílů, které ovládly skoro celé Slovensko od jihu k severu, zavedly tam na čtyři měsíce čistě bolševickou Republiku rad v čele s Bélou Kúnem a jen s francouzskou pomocí se podařilo uvést věci pod československou kontrolu. Určitá fóbie z Maďarů pak ovládla i Benešovu zahraniční politiku a vedla k založení takzvané Malé dohody s Jugoslávií a Rumunskem, jejíž zaměření pouze proti Maďarům se v následujících kritických letech ukázalo dost zbytečné.

Maďarsko se ovšem ve druhé světové válce stalo spojencem Hitlerova Německa a vyšlo z ní tudíž jako stát poražený. Nikdo se proto po roce 1945 nepokusil trianonské nespravedlnosti alespoň částečně napravit. Velké maďarské menšiny tak zůstaly především v Rumunsku a v Chorvatsku, kdežto na Slovensku to bylo jen něco přes půl milionů lidí. Prezident Beneš to chtěl řešit stejným způsobem jako v Čechách s Němci, to jest odsunem, ale toto mu neschválila Postupimská konference, která povolila jen paritní výměnu Slováků v Maďarsku za Maďary na Slovensku, čímž se onen národnostní problém příliš nevyřešil.

Maďarsko pak na další čtyři desetiletí podobně jako Československo spadlo do zajetí Varšavské smlouvy a do komunistického politického systému. Projevilo však větší snahu po svobodě a samostatnosti, což se odráželo i v typech jeho politických představitelů, ať už to byl Imré Nagy nebo později i János Kádár. Ostatně i Lázslo Rajk patřil mezi první oběti stalinské justice ve střední Evropě a Maďaři také nejvýrazněji využili sovětského otřesu způsobeného v roce 1956 Chruščovovým odsouzením stalinských metod k velkému podzimnímu povstání, které až do zásahu sovětských tanků v Budapešti chvíli dávalo naději na konec komunistické vlády v naší oblasti.

Když tedy po pádu komunismu pod tlakem slovenských politiků v čele s Vladimírem Mečiarem k rozdělení Československa skutečně došlo, došlo také na prorocká Vaculíkova slova a nějaké maďarsko-slovenské problémy už více do Prahy nedoléhaly. Ani původně velmi nadějné spojení v takzvaném Visegrádu nefunguje natolik, abychom se maďarskou problematikou museli u nás zabývat.

A tak jen můžeme s jistým podivem pozorovat, jak vyhranění nacionalističtí Slováci a Maďaři, jejichž představitelé stojí momentálně v čele jejich států, nepřijali plně zásady vyplývající z jejich členství v Evropské unii a místo aby využili například schengenských ustanovení ke zmírnění svých postojů, vymýšlejí si opatření, která jejich vztahy mohou jen zhoršit. To se netýká pouze nejnovějšího úmyslu Maďarů zavést pro své zahraniční krajany – tedy i pro ty na Slovensku – maďarské pasy a tím vlastně druhé občanství, ale i dost extremistický slovenský vlastenecký zákon, který při obecné snaze po zeslabování nacionalismu členů Evropské unie nemůže přinést nic dobrého. Při veškeré kritičnosti k našim českým politickým poměrům můžeme říci, že v těchto věcech se chováme poněkud rozumněji, než oba naši visegrádští partneři.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.