Černá skříňka zdravotnictví - dojmy laika

O úplatkářství jsem měl jen útržkové informace; jejich věrohodnost byla nejistá. Byl jsem odkázán na pouhé domněnky, které jsem srovnával s domněnkami kolegů odjinud, ale to bylo všechno. Systém do sebe prostě nenechal nahlédnout. Byl netransparentní a o jeho průhlednost nebyl zájem. Lámat si hlavu jeho financováním nemělo smysl. Peníze měly jinou funkci než dnes.

Pak nastal čas rozvolňování resortu, privatizace a napojování na nově budované pojišťovnictví. Měl jsem z toho pocit bezradné improvizace a všímal si, jak do ní vstupují - kde se vzaly, tu se vzaly - různé zájmové skupiny. Počínaly si energicky, aniž ohlásily své záměry. Jejich konexe sahaly až na ministerstvo (tehdy Rubášovo). Bývaly spjaty s novopečenými podnikatelskými subjekty, které mi byly krajně podezřelé. Zčásti to mohu ilustrovat osudem léčebny, kde jsem jako lékař začínal. Všechno ostatní jsou jen dohady. Vím jen to, že současný systém zdravotnictví je oproti bývalému mnohem rozrůzněnější. Přibylo skupinových iniciativ, které své zájmy nesdělují. Vznikla nová propojení, např. s farmaceutickými firmami. Je více příležitostí k plýtvání. A také ke korupci. Její formát je "velkorysejší" (to slovo mám v uvozovkách). Proti tomu je úplatkářství z dob reálného socialismu troškařením. A hlavně: současný systém je mnohem neprůhlednější než ten bývalý.

Vnímám i pozitivní změny, např. nové diagnostické a léčebné postupy. Jsou velmi nákladné a já nevím, zda a jak dlouho ten provoz utáhneme. Nejen kvůli výkonnosti naší ekonomiky, která - jako všude jinde - limituje to, co si můžeme dovolit. Je tu i neschopnost či neochota managementu rozpoznávat a řešit problémy. Také neracionální očekávání širokých vrstev a jejich chabá zdravotnická uvědomělost. - Důležitou stránkou problému je propojenost politických stran s resortem. Přesněji řečeno nikoli stran jako takových, ale zájmových skupin, které se uchýlily pod jejich křídla. Naše strany totiž fungují nejen jako autorky psaných programů, ale i jako výtahy k moci a patronky, zjednávající příležitost zájmovým skupinám, které pak s nimi srůstají. ODS má v tomto směru náskok, začala s tím dřív, ale jinak to platí i o těch druhých. Kdo se v tom má proboha vyznat?

Až na jednu dvě výjimky mi žádný žurnalista nepomohl se v tom spletenci orientovat. Média se zaměřují na dráždivé detaily, ale jinak kloužou po povrchu. Např. naše nebulvární deníky nejsou dodnes zajedno v tom, zda máme lékařů málo nebo moc.

A ministři zdravotnictví? Snad jen u pp. Bojara, Stráského a Kubinyiho se deklarovaná dobrá vůle shodovala s tou skutečnou, ale je to jen můj dohad; pobyli tam krátce. U nikoho z těch dalších ten pocit nemám. O Dr. Rathovi soudím, že resort zná. O jeho osobních pohnutkách nic nevím. Zdá se, že hodlá rozetnout gordický uzel a že vsadil na robustní taktiku vše nebo nic. Nedělá to dobrý dojem, ale odpovídá to stylu, který se rozmáhá v naší politice od r. 1992. Nešetrnost jeho postupu vyvolává masivní odpor, který mu může zlomit vaz. Jeho zásada "šetřit" je na místě. Když se šetří, musí na to někdo doplatit. To břímě by mělo být rozloženo spravedlivě. Bylo by smutné, kdyby to odnesli nejtěžší pacienti, odkázaní na nejdražší zákroky a léky. Zde má ale máslo na hlavě veřejnost nebo ta její část, která odmítá finanční spoluúčast.

Pokus o léčbu našeho zdravotnictví probíhá právě v těchto dnech. Problém řeší i ti, kdo jsou jeho součástí a nemají zájem ten hlavolam dešifrovat. Jak to může dopadnout? To nevím. Tuším jen, že když se to tentokrát nepodaří, máme nadlouho utrum. Pak se ale připravme nikoli na jednorázový kolaps našeho zdravotnictví, ale na jeho postupné a neodvratné chátrání.