Čechoameričan a hvězda SuperBowl: Dnes už to není ta brutální hra, při které jsme se mlátili. John Riggins ve speciálu Interview Plus
Už v pondělí ráno (3. února) budeme znát vítěze dalšího ročníku NFL a také jméno nejužitečnějšího hráče SuperBowlu. Host speciálního vydání Interview Plus se tím vším dokázal v minulosti stát. John Riggins je členem síně slávy amerického fotbalu a v jeho rodném městě v Kansasu se po něm jmenuje hlavní ulice, kde vyrůstal. Co je na tom ale nejzajímavější, hlásí se k českému původu.
Čtěte také
Sedíme ve vašem domě nedaleko Washingtonu, je odtud krásný výhled přímo na řeku Potomac a nad krbem se leskne fotbalová šiška, tedy zmíněná trofej pro nejužitečnějšího hráče SuperBowlu. Ještě se k ní samozřejmě dostaneme, stejně jako k tomu, že jste byl i hercem na Broadwayi, jste televizním a rozhlasovým komentátorem… Ale nejdřív mě samozřejmě zajímají podrobnosti k vašemu češství…
John Riggins (JR): Jsem Čech po mamince, její předci přišli z Moravy, z okolí Brna. Tam jsem se při své jediné návštěvě nedostal, ale velmi pravděpodobně mám v Česku nějaké příbuzné, jen o nich nevím. Mám nějaké sto let staré dopisy, ale od té doby se vazby přetrhaly. Moji prarodiče nikdy nezmiňovali nikoho v Česku, s kým by zůstali v kontaktu. Ale Česko je v mé DNA, jsem z padesáti procent Čech, takže z toho pohledu to byla loni příjemná návštěva.
Vy jste si ji dal ke svým 70. narozeninám. Poznal vůbec někdo legendu amerického fotbalu?
JR: (směje se) To mě rozesmálo, protože by mě omráčilo, kdyby mě v Praze někdo poznal. Musel by to asi být nějaký Američan. Nehraju už 35 let a tenkrát v roce 1983 v Československu SuperBowl asi nikdo nesledoval. Takže při tom svém výletě na přelomu června a července jsem byl mezi lidmi anonymní.
Je to bizarní představa, že by z komunistického Československa někdo sledoval finále NFL, tedy výkladní skříň amerického sportu a stylu života. Sledoval jste, když potom železná opona mezi západním světem a zemí vašich předků padala?
JR: Věděl jsem o tom, ale nemůžu říct, že bych se o to nějak víc zajímal, protože jsem v té době hrál fotbal, takže mým životním stylem byl sport a hodně piva a zábavy. Byl jsem trochu víc bezstarostný než dnes, kdy se o tyhle věci zajímám mnohem víc.
Čtěte také
To byl ale přelom let 1989, 1990, takže už přece jen nějaký ten rok po konci vaší profesionální kariéry.
JR: No, tak to jsem zase procházel rozvodem. Taky zemřeli moji prarodiče, za kterými jsem rok co rok jezdil do Minnesoty. Ale jak jsem říkal, ani přes ně jsem v Československu neměl žádný kontakt. Kdybych tam měl během revoluce příbuzné, tak by to bylo jiné. Takhle jsem svou pozornost soustředil jinam. Byl to hlavně můj strýc, kdo mi vštípil hrdost na náš český původ. Myslím, že třeba moje bratry to tolik nezasáhlo, ale já to měl vždycky v podvědomí, a když jsem zestárl a měl víc času, tak jsem si dal za cíl vydat se do vlasti.
Pocházíte ze severovýchodu státu Kansas na americkém Středozápadě – a to je kraj, kde žije hodně potomků českých přistěhovalců, hlavně v sousední Nebrasce i nedaleké Iowě. Takže vaše rodina byla součástí téhle české diaspory?
JR: Ano, přesně tak. Ani ne sto mil od místa, kde jsem vyrostl, je vesnička, kde každý rok pořádají český festival. Můj děda se coby první už americká generace narodil v Lincolnu, což je hlavní město Nebrasky. Na pohřbu svého strýce jsem se dověděl rodinnou historku o svém pradědečkovi. Ten se usadil v Lincolnu a syn tamního šerifa byl zloděj. Ukradl mému pradědovi koně a on ho střelil a myslím, že i zabil. To se tenkrát se zloději koní dělalo, protože kůň byl tak cenné zvíře, že jeho ztráta mohla farmáře zničit. Ale byl to syn šerifa, takže to byla velká věc. Nakonec můj pradědeček statek opustil a myslím, že se tam usadil šerif. Praděda skončil v Pine City, malém městě v Minnesotě. Moje máma mi o tom nikdy neřekla. Možná to nevěděla, možná ano, ale nechtěla o tom mluvit, nevím.
Zní to jako klasická historka z Divokého západu. Počítám, že tohle se tedy stalo někdy na konci 19. století. Ale 50. a 60. léta 20. století v Kansasu, kdy jste tam ve městě Centralia vyrůstal vy, to musel být taky pravý americký zážitek, ne?
JR: Jistě, bylo to tak. A nikdy jsem nesnil o tom, že budu fotbalistou. O tom sportu jsem moc nevěděl, sportem číslo jedna byl baseball. Ale v něm jsem nebyl dost dobrý, na rozdíl od fotbalu, díky kterému jsem získal stipendium na vysoké škole. Ovšem nikdy jsem si o sobě nemyslel, že bych mohl hrát na nejvyšší úrovni. Hodně to podle mě souviselo právě s tím, kde jsem vyrůstal. Když jste z maloměsta, tak si myslíte, že kluci z velkých měst jsou talentovanější a mají lepší příležitosti – což je pravda, protože mají přístup k lepšímu vybavení nebo k lepším trenérům. Sice jsem to překonal, ale trvalo mi ještě několik let v New Yorku, než jsem přestal po každém zápase přemýšlet, jestli nebude můj poslední, a uvědomil jsem si, že jsem stejně dobrý jako ostatní. To mě posunulo dál a hrál jsem NFL 14 let.
Nejužitečnější muž zápasu
Tenkrát jste hrál za zdejší Redskins a v tom finále NFL jste otočili zápas proti Delfínům z Miami. Právě vy jste to zařídil rozhodujícím touchdownem, bylo vám coby runningbackovi 33 let a vysloužil jste si tu pozlacenou šišku pro nejužitečnějšího muže zápasu, co vidíme tamhle nad vaším krbem. Převyprávíte nám, co jsme to nemohli sledovat, svůj nejslavnější den ještě jednou?
JR: Hrál jsem americký fotbal na střední škole, pak i na univerzitě a nakonec jsem odešel hrát profesionálně za New York Jets. Tam jsem strávil pět let, než jsem přestoupil sem do Washingtonu, ale nebylo to se střídavými úspěchy, dokonce jsem na rok přerušil kariéru, že se budu věnovat něčemu jinému. Ale uvědomil jsem si, že si moc nevydělám, a tak jsem se po roce musel vrátit a hrát.
Čtěte také
Ukázalo se, že vyměnili kouče, a já jsem se pomalu, ale jistě propracoval do pozice hráče, na kterého tým každou neděli spoléhá. Další rok, v sezoně 1982, jsme byli po základní části nejvýše nasazení a měli v play-off výhodu domácího hřiště. Došli jsme do semifinále a porazili našeho velkého rivala Dallas Cowboys. To bylo obzvlášť uspokojující, a navíc jsem si tím splnil svůj sen – zahrát si aspoň jednou SuperBowl. Pak už nebylo co ztratit. Když jsme jeli na finále do Pasadeny v Kalifornii, bylo to prostě skvělé. Rád říkám, že těch sedm dní před zápasem bylo jako sedm dní před Vánoci.
A pak přišel Santa Claus…
JR: V celém play-off zněla taktika, aby to spoluhráči hráli na mě a já z pozice runningbacka útočil. Ve finále na začátku čtvrté čtvrtiny jsem se probil přes obranu, dal jsem vítězný touchdown, zvolili mě nejužitečnějším hráčem zápasu, a když o tom zpětně přemýšlím, bylo to celé jako sen. A musím říct, že tahle jedna akce, tenhle jeden fotbalový zápas mi naprosto změnily život.
Kdybychom prohráli nebo kdyby se mi to utkání tolik nepovedlo, za to by se mi takového uznání nedostalo. Nejsem si jistý, jestli bych teď nebyl zpátky v Kansasu. Ale ten úspěch poháněl naše mužstvo i v další sezoně, kdy jsme se znovu probojovali do SuperBowlu, kde jsme prohráli s Los Angeles Raiders. A já jsem získal své postavení, stal jsem se tady ve Washingtonu DC tak trochu hvězdou, takže dost lidí v tomhle městě pořád ví, kdo jsem. Nevadilo by mi ale, kdybych byl hvězdou i v Česku. Nemůžu se dočkat, až se tam mé jméno rozkřikne, takže až příště přijedu, budou lidi reagovat: Hej, tamhle je Riggo!
Riggo nebo taky The Diesel, to byly vaše fotbalové přezdívky. A je celkem zřejmé, k čemu odkazují – uměl jste si prorazit cestu a běhal jste rychle…
Čtěte také
JR: Jo, je to tak. Dieselový motor je velmi silný, dává se do velkých aut a lokomotiv. A můj styl nebyl založený na finesách, neplatil jsem za šikovného hráče. Prostě jsem se rozeběhl rovně a doufal v to nejlepší. Protihráči se ode mě často odráželi, asi jako když si sednete na koleje a narazí do vás vlak – taky to pravděpodobně odhodí vás, a ne ten vlak.
Vy jste taky vytvořil dost rekordů různého druhu, ale co je pozoruhodné, většinu z nich v pozdním fotbalovém věku. Co to o vás vypovídá?
JR: No já myslím, že to něco vypovídá o Češích – jak jsme silní a dlouho vydržíme (usmívá se). Ale ano, bylo to něčím jedinečné, i když ty rekordy… Upřímně, já je za rekordy nepovažuju. Myslím, že mám pořád nejvíc běhů s míčem během SuperBowlu, ale jinak jsou vztažené k věku. Jsou to rekordy typu – nejstarší hráč, který dokázal to a to. Bylo mi 33, když jsme vyhráli SuperBowl, takže na pozici runningbacka jsem byl starý. A ještě jsem pak několik sezon odehrál. Musíte mít i hodně štěstí, a to jsem určitě měl, no a jsem vděčný taky svým českým genům, ty mi určitě neuškodily.
Herec?
Po skončení kariéry jste zkoušel prorazit i jako herec, dokonce i na Broadwayi, a zahrál jste si v Shakespearovi. Jak se to stalo?
JR: Když jsem skončil s fotbalem, tak jsem přemýšlel o tom, čemu jsem se celé ty roky věnoval. A uvědomil jsem si, že jsem byl součástí zábavního průmyslu. Dělal jsem tedy v podstatě totéž, co herec. Vím, že skuteční herci, kteří to berou velmi vážně, měl bych tedy říkat „umělci“, tak ti by se nad tím asi ušklíbli, ale konec konců americký fotbal je zábava. Samozřejmě, herecká představení vás někdy nutí zamyslet se nad svým životem a podobně. Ale říkal jsem si, že jsem byl fotbalista, bavil jsem lidi, a tak by pro mě mohla být herecká kariéra přirozeným pokračováním.
Čtěte také
Několik let jsem v New Yorku studoval herectví pod vedením uznávaných učitelů. Natočil jsem pár věcí, ale zároveň jsem se po rozvodu znovu oženil a moje druhá manželka se na mě podívala a řekla mi, že vzhledem k mým hereckým schopnostem si moc dobře žít nebudeme. A že bych se měl radši vrátit k tomu, co umím, tedy ke komentování fotbalu. Takže v herectví jsem to daleko nedotáhl, ale vůbec mě to nemrzí, protože pořád vysílám o fotbale, tam se taky snažím být vtipný a bavit lidi, takže o tohle jsem nepřišel.
Herectví tedy pro vás tedy zůstalo spíš potěšením a splněným snem?
JR: Hrál jsem v několika hrách na prknech Off-off-Broadway, což je komorní, nekomerční alternativa velkých divadel na Broadwayi. Chodili tam různí agenti, ale nikdo mi nezaklepal na dveře šatny. Tu jsem teda ani neměl, prostě za mnou nikdo nepřišel, že by mě chtěl zastupovat. Kdyby mi někdo zavolal, že mě chce do svého projektu nebo na konkurz, tak bych to tuze rád udělal.
Ale zahrál jste si v televizním seriálu Guiding Light, což – jak jsem si našel – bylo nejdéle vysílané televizní drama ve Spojených státech. Mluvili jsme o Shakespearovi a ztvárnil jste třeba i roli fotbalového kouče. Co bylo nejcennější rolí vaší herecké dráhy?
JR: Máte pravdu, hrál jsem v Guiding Light, tam jsem byl za padoucha, kterého podváděla manželka. Myslím, že jsem ji nakonec zabil – utopil ve vaně nebo něco podobného, už si na to nepamatuju. To mě bavilo, protože já jsem vyrostl v éře telenovel, takže pro mě to bylo jako vypravit se do muzea, bylo to vzdělávací angažmá, při kterém jsem poznal, jak se taková věc dává dohromady, že je to dost rychlé a moc se nezkouší. Taky jsem vystupoval v televizním dramatu One Tree Hill, ten byl velmi populární v Austrálii a Evropě. Tam jsem hrál basketbalového agenta.
Ale asi ze všeho nejvíc jsem si užil role na Broadwayi. Jak jste říkal, hrál jsem ve Snu noci svatojánské, měl jsem tam roli Klubka. To je postava, co si o sobě myslí, že umí hrát různé charaktery. Hrál jsem i hlavní roli, to byla taky zábava, ale nebylo to nijak známé představení. Ovšem být na pódiu, to jsem si opravdu užíval.
Všechno je to jen show?
Zaujalo mě, jak jste k sobě přirovnal profese herce a fotbalisty. Považujete bavení publika za stejně důležitou součást fotbalistovy práce jako sportovní výkon? Obzvlášť dnes, kdy je v americkém fotbale tolik komerce?
Čtěte také
JR: Já jsem zjistil, že herectví a fotbal mají hodně společného. Když jste na pódiu, tak máte taky svoje aranžmá, máte určeno, v kterém prostoru se máte pohybovat podle toho, co se zrovna kolem odehrává. A přesně o to jde i v americkém fotbale. Terminologie je někdy taky stejná a přirovnat se dají i úkoly kouče a režiséra, stejně jako máte spoluhráče nebo kolegy herce. A i když v divadle máte předem daný scénář, tak pokud k tomu přistupujete správně, je tam prostor pro improvizaci. Každý večer se může lišit a vy musíte na repliky kolegů reagovat odpovídajícím způsobem. A ve fotbale je to stejné – když chňapnete míč, tak ne pokaždé se akce odvíjí podle vašeho předpokladu a je potřeba trochu improvizovat. Ty dvě profese se mi zdají být hodně podobné a to mě fascinuje.
A pak je tu ještě ta role fotbalisty coby baviče tribun. Já se nepovažuju za žádného odborníka na americký fotbal, mnohem víc se orientuju v tom evropském, takže když dám příklad z tohoto prostředí – třeba Zlatan Ibrahimovič považuje bavení publika za důležitou součást své práce. Na rozdíl od jiných hráčů, kteří se silně soustředí jenom na výkon samotný. Do které skupiny jste patřil jako hráč vy?
JR: Já jsem se soustředil na své úkoly na hřišti a po zápase jsem z něj prostě odešel. Já neuznávám nadbytečné bavičství. Připadá mi, že na sebe jen chtějí strhnout pozornost a často je to předčasné. Vezměte si ten můj vítězný touchdown ze SuperBowlu 1983, kterým jsem asi deset minut před koncem otočil skóre a úplně změnil ráz toho zápasu. Hráč, co se rád předvádí, by to v dnešní době asi oslavil nějakým bujarým tancem v koncové zóně. To dovedu pochopit. Ale současní hráči to často předvádějí po první nebo druhé akci zápasu a vypadá to, jako by ho celý vyhráli. Přijde mi, že to zašlo moc daleko.
Já si vždycky myslel, že drama zápasu samotného je pro diváky dostatečně zábavné samo o sobě. Za to si platí. Ale už jsem starší, věci se mění a v tomhle mi mohl ujet vlak. Když vidím, jak po touchdownu v první čtvrtině hráči křepčí, předstírají, že se fotografují a podobně, tak jen obracím oči v sloup. Ale fanoušci, co chodí na stadiony a platí si za to, tak těm se to líbí. Já k nim nepatřím, ale – jak se říká – když to trh snese…
A teď jako komentátor se k tomu stavíte jak? Baviče a bujaré oslavy na hřišti kritizujete, nebo velebíte?
JR: Já je ignoruju. Předstírám, že to nevidím, a jdu dál. Jsem si dostatečně vědomý toho, že se to některým lidem líbí a nechci je urazit a naopak – mě to nijak neuráží. Jen si pro sebe říkám, k čemu je tohle dobré. Ale takhle to dnes v americkém fotbale je, takhle se ten sport vyvinul.
Přesah do politiky?
Mezi velmi viditelné věci, které charakterizují americký fotbal a NFL poslední doby a které mají přesah až do nejvyšší americké politiky, patří případ Colina Kaepernicka, jeho poklekávání při hymně před zápasem a to, co se z toho vyvinulo, tedy celé protestní hnutí s cílem upozornit na přetrvávající rasové problémy Ameriky. Na to se nabalily reakce vedení soutěže. Co si o tom všem myslíte vy?
JR: Dobrá otázka. Mně se to, co Colin Kaepernick dělal, nelíbilo. Ale já nejsem ten, kdo by měl posuzovat, jestli si zaslouží opovržení, nebo ho naopak máme nosit na ramenou jako národního hrdinu. Nejsem si jistý. Ale mě osobně to uráželo. Ale on si to zřejmě nemůže uvědomovat, protože vyrostl v jiné době. Já jsem vyrostl za Vietnamské války a to byla velmi rozvratná situace na přelomu 60. a 70. let. Po vysoké škole se mi mohlo velmi snadno stát, že mě do Vietnamu povolají. Nakonec se mi to coby fotbalistovi New York Jets nestalo, Kongres to prohlásil za nezákonné. Ale vždycky když se před naším zápasem hrála hymna, sundal jsem si helmu, zpíval a myslel při tom na všechny, kdo se pro nás ve Vietnamu obětovali.
Čtěte také
Jestli jsme tu válku měli vést, to je politická otázka, na to neumím odpovědět, po padesáti letech to vypadá, že asi ne. Ale podle mě se takhle americká hymna a vlajka nezahanbují. Jedním dechem ale dodávám, že já jsem zas nevyrůstal coby černý Američan. Nemám tuhle zkušenost, a proto je potřeba si říct, že někdo na to může mít jiný pohled.
Takže to podle vás mělo smysl, anebo nemělo?
JR: Celkově si můžeme položit otázku, jestli to naši zemi pomohlo sjednotit, a myslím, že to se nestalo, naopak to vedlo k dalšímu rozdělení. A teď se ukazuje – a neznám podrobnosti, ale přijde mi to tak – že pan Kaepernick na té své akci začal vydělávat, protože ho ke své propagaci začala využívat společnost Nike (najkí). Takže nevím, zase bych mohl říct proč ne, když to trh unese, ale zároveň to naši zemi rozdělilo.
NFL nevěděla, jak na to reagovat. Majitelům klubů se to nelíbilo, protože nechtěli, aby se cítili dotčení jejich fanoušci. Je to choulostivá situace a nevím, jak se tohle podaří vyžehlit. Možná se musí i celkově pro naši společnost stát něco, co nás zasáhne zvenčí, abychom se jako Američani dokázali sjednotit. Pamatuju si z psychologie na vysoké škole, jak nás učili, že když spolu soupeří tři frakce, tak se nejdřív dvě spojí proti té zbývající, a pak si to vyřídí mezi sebou.
Takže měl podle vás Kaepernick zvolit jinou formu protestu? I když on to stavěl tak, že není jeho záměrem urážet veterány a že právě poklekávání při hymně na vzbudí velkou pozornost, kterou si problémy Afroameričanů ve Spojených státech podle něj zaslouží?
JR: To je právě podle mého názoru zvláštní. Já se na to dívám z perspektivy fanouška. A ten přijde a od těch problémů, na které tenhle protest upozorňuje, chce na fotbale právě uniknout a jenom relaxovat a užít si zápas, tedy zábavu, co nemá žádný větší význam. Je to jako sledovat televizi. Na fotbalovém zápase se podle mě nedovíte nic o životě, svobodě a honu za štěstím.
Přišli jste za pěknými akcemi a fandit svému týmu. Tohle odvádí pozornost a průměrný fanoušek… no nevím, kolik jich tomu zatleská. Z pohledu hráče – máte uzavřenou nějakou smlouvu a počítám, že se v ní nepíše, že si na pracovišti můžete dělat, co chcete. Jinde by vás za to vyhodili. Ale na to si každý musí udělat názor sám. Jsem si jistý, že jsou lidi, kterým se líbí, co Colin Kaepernick udělal, a mají ho za hrdinu. A jiným se to zas vůbec nelíbí a byli by nejradši, kdyby tenhle hráč na sebe nikdy nevzal fotbalový dres. Mezi nimi hodně veteránů, co sloužili v zahraničí, a říkají si – opravdu, tohle si myslíš?
Nezdravě rozdělená Amerika?
Podobnou situaci ale nezažívá jen fotbalová Ameriky. Mluvil jste i o potřebě sjednocení Američanů obecně a sedíme tady ne zas tak daleko od Kongresu a Bílého domu v roce historicky teprve třetí ústavní žaloby na prezidenta a soudního procesu s ním. I vy tedy cítíte, že Amerika je nezdravě rozdělená?
JR: To je jisté. Tahle země je… nevím, jestli zmatek je to správné slovo. Nevím, co je správné slovo, nestudoval jsem politologii. Ale zdravý rozum mi říká, že máme hodně problémů. Patří mezi ně rasismus. Vedení země je rozdělené, v Kongresu republikáni a demokrati nespolupracují, demokrati se tři roky snaží zbavit republikánského prezidenta. Letos máme volby a člověk jen doufá, že se to všechno konečně začne uklidňovat a lidi si zase začnou jeden druhého vážit, místo aby se chovali doslova jako při fotbale, kde máte proti sobě dva znepřátelené týmy. Teď to tak v Americe máme, nakreslili jsme do písku čáru a část země je na jedné a část na druhé straně. Je tolik věcí, na které se tu lidi nedívají stejnýma očima…
Vy spíš pozorujete, než že byste se do toho zapojoval?
JR: Ne, příliš se do toho nezapojuju. Nechci tím ale říct, že jsem apolitický – mám povědomí. Ovšem jsem veřejně známá osoba a ty vidíte politicky vystupovat pořád. Hlavně hollywoodské typy celebrit vás nenechají na pochybách, co si o politice myslí. Samozřejmě horlí proti tomuto prezidentovi, další to zase dělaly proti jinému prezidentovi. To je pořád sem a tam. Já to neuznávám a nechávám si politické postoje pro sebe.
Když se vrátíme ke sportu – co si myslíte o současné NFL?
JR: Ta hra se za tu dobu nesmírně vyvinula. Dokonce už bych ani nepoznal, že to je stejný sport, jako jsem dělal já. Však to taky příští rok bude 50 let od mé nováčkovské sezony v NFL. Dnes už záleží na šikovnosti, už to není ta hrubá, brutální hra, při které jsme se mlátili my. Ty dnešní šaškárny, o kterých jsme mluvili, to se mi nelíbí, to je takové až moc sebestředné. Ale liga vydělává víc peněz než kdykoli předtím, pořádá utkání v Londýně, v Mexiku, chce expandovat, je na vzestupu a skvěle se na to dívá.
Čtěte také
Ale bohužel, vždy to byl sport, který je velmi náročný a dá se hrát jen omezenou dobu, protože pak jste pomalejší a kumulují se vám zranění. Včetně takových, co se projeví třeba až patnáct dvacet let po konci kariéry a jsou neurologické povahy – jako Alzheimerova choroba, chronická traumatická encefalopatie a podobně. Liga se vydává směrem k prevenci všech těch otřesů mozku, ale pořád je to sport, kde hráči rychle běhají a narážejí do sebe. Řekl bych, že NFL se snaží měnit model soutěže, aby to bylo jako v hokeji. To je taky fyzicky náročný sport se spoustou zranění včetně otřesů mozku. Ale všichni se honí za pukem, takže se po většinu času pohybují vedle sebe a nechtějí narazit jeden do druhého. Myslím, že fotbal si začíná brát z hokeje příklad, ve hře je víc přihrávek, takže každý běhá za míčem, ale stále se v něm objevují docela brutální momenty.
SuperBowl jste si zahrál v 80. letech dvakrát. Co si myslíte o tomhle zápase a o všem, co ho v současnosti obklopuje?
JR16: No já nechci tvrdit, že je to mnoho povyku pro nic. Ale je to docela směšné, ten způsob, jakým se SuperBowl prezentuje v tom týdnu, který mu předchází, jak se řeší a zkoumá každá oděrka na pokožce. Ten humbuk neodpovídá tomu, co se potom děje, když zápas konečně začne. Často vůbec nenaplní očekávání, i když jsme v posledních letech viděli několik slušných SuperBowlů. Ale někdy je to výbuch. Ale musíme si zkrátka zvyknout, že je to zápas, který se tak často přerušuje, aby se zajistilo, že všichni reklamní partneři dostanou vysílací čas, za který si zaplatili. Takhle soutěž vydělává peníze, díky tomu mohou hráči brát tak ohromné platy a nezbývá, než to tolerovat.
Co vás nejvíc zaujalo v téhle sezoně?
JR: To je dobré… Já jako bývalý hráč spíš pozoruju, nepovažuju se za fanouška. Snažím se během vysílání říkat lidem, co se na hřišti děje. A jinak se snažím starat hlavně o svou manželku a o své dcery a nestrkat nos do cizích záležitostí.
Ale i já jsem zaznamenal, že zřejmě skončila éra New England Patriots, kteří hráli tři SuperBowly za sebou, a řeší se, co teď bude s Tomem Bradym. K tomu máte nějaký komentář?
JR: Jasně, New England Patriots se sluší poblahopřát. Co v posledních dvaceti letech dokázali, to je pozoruhodné. A ve spoustě případů to byly velmi dobré zápasy. V posledních dvou desetiletích byli fotbalovou dynastií, ale nikdo neví, co se stane dál, a já nebudu předstírat, že mám tušení. Neodvažuju se hádat.
SuperBowl si letos zahrají San Francisco 49ers a Kansas City Chiefs, tedy tým z města, které není daleko od vašeho rodného kraje. Je to váš favorit?
JR: Ne, já nemám žádného favorita. Je to zvláštní, ale já fandím jednotlivcům, a ne nutně týmům. Když vidíte třeba toho chlapce z Tennessee, quarterbacka, myslím, že se jmenuje Ryan Tannehill – tomu prostě začnete přát. Vynořil se jakoby odnikud, obskurní příběh, dal ten tým dohromady a člověk mu přeje úspěch. Zároveň je tu ale Andy Reid, kouč Kansasu, se kterým jsem se léta potkával. Skvělý chlap, skvělý trenér, kterého chcete vidět jako vítěze SuperBowlu. Opravdu záleží na okolnostech, takhle já to mám.
Ještě bych řekl ve stylu jednoho rodáka z Rakouska Arnolda Schwarzeneggera, o kterém už jste asi slyšeli, a je to vzkaz pro všechny mé přátele a zřejmě i příbuzné, kteří v Česku žijí: „Já se vrátím!“
Poslechněte si celý rozhovor Jana Kaliby v audiozáznamu speciálního Interview Plus.
Související
-
Kapitán v americkém fotbale vás může poslat i na smrt....
Jakub Jiskra hraje americký fotbal rok, předtím ho pět let velmi intenzivně sledoval, i dnes si nahrává zápasy americké ligy. „Tenhle sport sleduji v televizi. Loni...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
