Byla bitva u Lipan národní tragédií?

Josef Mathauser: Bitva u Lipan roku 1434
Josef Mathauser: Bitva u Lipan roku 1434

„U Lipan padne zvláštní smutek na každého, kdo zná jen trochu národní dějiny. Historik však při spatření téměř zapomenutého místa pociťuje smutek ještě silnější. Musí si totiž položit otázku, zda má dnes ještě vůbec nějaký smysl zabývat se dávnými událostmi, rekonstruovat jejich průběh a oživovat osudy mrtvých lidí, jejichž jména zavál čas,“ píše ve své knize Lipanská křižovatka historik Petr Čornej.

Bitva u Lipan patří k bitvám, které jsou v širším povědomí považovány za „národní tragédii“. Je to pouze mýtus, nebo popis skutečnosti? To je téma, ke kterému se historici vracejí až do současnosti. A výklad jednotlivých událostí a epoch má také své intepretace.

Bezpochyby je ale důležité podívat se na jednotlivé milníky našich dějin, mezi které patří i bitva u Lipan – jaké měly další důsledky pro vnímání historie a kontextu události. Ostatně téma „smyslu našich dějin“ byla tématem, které formovalo nejen historické povědomí, ale také roli národa už od 19. století.


Pořad připravila Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Hostem je historička PhDr. Eva Doležalová, Ph.D.

Tehdy proti sobě stály historické školy Františka Palackého a Josefa Pekaře. Jak uvádí historička Eva Doležalová: „Šlo o to, zda bylo vrcholem dějin období Karla IV., jak byl přesvědčen Pekař, nebo období husitství, dle stanoviska Františka Palackého.“

A právě bitva u Lipan je tou bitvou, která vytváří definitivní tečku za obdobím husitství. „Lipany jsou poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí jeho konce. Učinily hlavní přítrž zkáze, jež kvetoucí a slavné království přivedla na pokraj zhouby – všechny křížové výpravy Zikmundovy způsobily zajisté jen malý díl škod a ztrát, jež nahromadilo neštěstí patnáctileté nelítostné války domácí,“ konstatuje publicista Petr Hořejš ve svých Toulkách českou minulostí.

Maroldovo panorama: Bitva u Lipan

14. století za vlády císaře Karla IV. je charakterizováno rozvojem českých zemí, vzdělanosti, školství, kultury a Praha je centrem evropského světa. Po dalších peripetiích je nahrazeno husitstvím v 1. třetině století 15. Jaký kontrast, jaký paradox. A jeden ze synů Karlových – Zikmund Lucemburský – bojuje o svůj trůn a o české země. Je to doba napjatých náboženských sporů a krizí, včetně hluboké krize římského papežství.

A jak už to v našich dějinách bývá, objevuje se také motiv zrádce. „V tomto případě je to osobnost táborského hejtmana a velitele Jana Čapka ze Sán. Ten měl spolu s táborským hejtmanem a knězem Bedřichem ze Strážnice odjet z bitvy, opustit se svými oddíly táborsko-sirotčí vojsko a tím způsobit její tragický konec. A tyto příběhy se jako červená nit táhnou historiografií, lidovou tradicí i krásnou literaturou,“ říká historička Eva Doležalová.

Jak to tehdy ale bylo? Kdo byl vítězem a kdo poraženým? Není jistou ironií, že bojovali Češi proti Čechům, pokud na toto nepřesné národnostní označení vůbec přistoupíme? Zdá se, že jsme opravdu prohráli sami se sebou a krutost vítězů nad poraženými je dojímavá i v současnosti.

Bitva u Lipan (1434), které se na vítězné straně zúčastnil i Diviš Bořek z Miletínka

Jistým připomenutím, ale také důkazem, že historie nás stále provází, je to, že když byla v roce 1930 u mohyly vojevůdce Prokopa Holého národní slavnost, kterou pořádala Agrární strana, byla na mohyle odhalena pamětní deska s textem „Kdož zastavíš se zde, zamysli se, kam vede nesvornost národa“.

Podle Josefa Pekaře byly Lipany „poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí konce bratrovražedného zápolení. Učinily hlavní přítrž zkáze, jež vedoucí a slavné království přivedla na pokraj zhouby“.