Byl Jan Žižka padouch, nebo hrdina? Spory o husitského vojevůdce shrnuje v eseji historik Čornej

Petr Čornej, jehož zásadní monografie Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka získala v roce 2020 ocenění Kniha roku Magnesie Litery, zarámoval svůj esej lety 1424 až 2024. Tedy rokem Žižkova úmrtí u Přibyslavi a jeho 600. výročím v roce 2024.

Po celou dobu přitom Žižkovu osobnost i její odkaz provázejí střety protichůdných postojů a názorů.

Hrdina, nebo zločinec?

„Slavný husitský hejtman strávil na jevišti velkých dějin pouhých pět let a deset týdnů. Přesto, stejně jako všechny skutečně velké historické osobnosti, vyvolával a vyvolává vášnivé debaty,“ uvádí ve své knize Čornej.

Přívrženci vnímali Žižku jako až mytického hrdinu bez bázně a hany, jeho odpůrci v něm naopak viděli zločince, násilníka a vraha.

Čtěte také

Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka od lapkovských let po velká vítězství

K analýze sporů, které se vedou o Žižku, zvolil Čornej chronologický přístup. V devíti kapitolách přehledně mapuje, jak se na Žižku dívali jeho současníci i další generace až po dnešní dobu.

A také jak se do jejich pohledu promítaly a promítají aktuální historické události, změny společenského paradigmatu a konfesijní, kulturní nebo politické střety, které se samotným Žižkou už vůbec nesouvisí.

V úvodu autor alespoň krátce sumarizuje, co vlastně o životě Jana Žižky víme, nebo spíš nevíme:

„Nevíme, kdy a kde se narodil, jak vypadal, zda dříve oslepl na levé, či pravé oko… Netušíme, zda uměl číst a psát, zda a jaké ovládal cizí jazyky, ve kterých zemích pobýval, na jakém místě přesně zemřel a kde definitivně spočinuly jeho tělesné ostatky. Vlastně o něm víme žalostně málo.“

Zrod válečníka

Z toho mála se dá shrnout, že se Žižka narodil kolem roku 1360, pocházel z jihočeského Trocnova a jeho rodina patřila k tamní nižší šlechtě. Na počátku 15. století se přidal k lapkovské družině, jejíž členové byli popraveni.

Kdosi vlivný u dvora krále Václava IV. se ale za Žižku přimluvil a zachránil ho tak před smrtí. 

Čtěte také

Jan Žižka byl válečník, ale nepsalo se o něm, že by byl moudrý nebo uvážlivý, říká historik Čornej

Poté se Žižka nechal najmout do vojenských oddílů, které bojovaly ve válce mezi Polsko-litevskou unií a Řádem německých rytířů. Po návratu do Čech se stal vrátným u pražského dvora Václava IV.

„V prostředí hlavního města a královského dvora se nadchl pro reformní koncept Mistra Jana Husa, aniž s určitostí víme, zda se s ním osobně setkal a zda poslouchal jeho kázání,“ uvádí Petr Čornej.

Své předchozí válečné zkušenosti i nepochybný válečnický talent pak Žižka uplatnil v průběhu husitské revoluce v bitvách, kde získal pověst nepřemožitelného vojevůdce. Tehdy už se také rodila jeho „legenda“.

Velký podíl na oslavném obrazu Jana Žižky měl husitský kronikář Vavřinec z Březové, který ovšem jaksi opomněl uvádět drastické okolnosti Žižkova plenění klášterů a dobývání měst.

Proti vypalování kostelů, vraždění kněžích, řeholníků i civilních obyvatel se stavěli dokonce i méně radikální vyznavači Husovy reformy, například Petr Chelčický nebo Jakoubek ze Stříbra.

Tím spíš krutý způsob válčení husitů vadil druhé straně. Její postoj je patrný i z populárního spisu Enea Silvia Piccolominiho, z něhož Evropa po další tři století čerpala základní informace o husitech a Žižkovi.

Všichni jsme husité

Pohled na Jana Žižku se měnil s nástupem humanismu a renesance. Radikální kališníci v něm sice dál viděli skvělého válečníka, zesílil ale důraz na jeho češství. Podle nich měl jeho boj silný národnostní a protiněmecký aspekt. Nový pohled na Žižku pak přinesl nástup luterské reformace.

Čtěte také

Byli husité boží bojovníci, nebo lapkové?

„Sám Martin Luther se veřejně přihlásil k Husovi a husitství, když prohlásil: aniž to víme, všichni jsme husité. Netajený obdiv k Žižkovi chovali především přívrženci radikální reformace, vyzývající k násilné sekularizaci církevních statků,“ píše Čornej.

Koncem 18. století, s nástupem osvícenství a s ranými počátky národního obrození, se pohled na Žižku mění znovu. Od té doby se datují spory o to, jestli lze považovat za velkou a pozitivní historickou osobnost vojevůdce, který sice proslavil svůj národ, ale prosazoval husitský program za cenu obrovských materiálních, lidských a kulturních ztrát.

Petr Čornej ve svém eseji zmiňuje překvapivý postřeh: „Zásadní změna optiky, která z Jana Žižky na počátku 19. století učinila pokrokovou historickou osobnost, se nezrodila v českém obrozeneckém prostředí, vesměs loajálním k vládnoucí habsburské dynastii, ale mezi liberálně smýšlejícími českými Němci, vyznávajícími hodnoty Velké francouzské revoluce a evropských demokratických hnutí.“

Důvody jsou nasnadě. Velká část českých obrozenců z přelomu 18. a 19. století totiž pocházela z katolického prostředí. Byli to katoličtí duchovní a absolventi církevních škol, kteří se k husitství stavěli poměrně kriticky.

I naprostá většina obyvatel Českého království se stále hlásila k římskokatolické konfesi, což se pochopitelně promítalo i do jejích postojů k Janu Žižkovi.

Ve spárech politiky

Názor české společnosti na husitského vojevůdce se výrazně proměnil až v souvislosti s revolučními událostmi let 1848–1849. Zásadní vliv na to, jak i dnes vnímáme Jana Žižku, měl v 19. století historik František Palacký.

Ten ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě zpracoval dějiny husitství na základě historických pramenů a zbavil je tak výmyslů renesančních a barokních autorů. Jeho pojetí husitské epochy přitom bylo převratné.

Čtěte také

Žižka bojoval za svobodu stejně jako dnes Ukrajinci, myslí si režisér Jákl

Je jen logické, že osobnosti, jejíž odkaz tak rezonoval v české společnosti, se brzy chopili i politici. O Žižku se na konci 19. století strhl doslova boj mezi českými národovci, liberály, sociálními demokraty či agrárníky.

O husitství se opřel T. G. Masaryk, když 6. července 1915, ve výroční den Husovy mučednické smrti, vyhlásil v Ženevě začátek své zahraniční akce. „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni,“ prohlásil už jako prezident samostatného Československa při svém legendárním návratu z exilu.

Nový stát učinil z husitství jeden z pilířů své oficiální politiky. Ne všichni ale byli tímto trendem nadšeni.

Jedním z těch, kdo s ním polemizovali, byl historik Josef Pekař. Autor čtyřsvazkové monografie nazvané Žižka a jeho doba se stal jedním z protagonistů slavného sporu o smysl českých dějin. Pekař zpochybnil dějinnou progresivitu husitské revoluce, čímž vyvolal bouři nevole.

Husité jako první komunisté?

Nový akcent do pohledu na husitského vojevůdce přinesla 30. léta s nástupem nacismu v sousedním Německu. Žižka se stal jedním ze symbolů boje za demokratické Československo.

Během nacistické okupace se Žižkovy osobnosti i husitských tradic podle Petra Čorneje dovolával domácí i zahraniční odboj, v samotném protektorátu ale byly připomínky revolučního husitství potlačovány.

Čtěte také

Byl Jan Žižka skvělý vojevůdce, nebo padouch?

Za okupace změnili svůj pohled na Žižku i komunisté, kterým byl v meziválečném období zcela lhostejný.

„Zdeněk Nejedlý, který vstoupil do KSČ až v sovětské emigraci, v rozhlasových projevech i tištěných příspěvcích akcentoval vypjatě český a protiněmecký tón, současně však, v souladu se záměry Stalinovy politiky, neustále připomínal Žižkovo slovanské cítění,“ připomíná Petr Čornej.

A ve stejném duchu pracovala s odkazem Jana Žižky komunistická propaganda i v poválečném období. Husité představovali revolucionáře, kteří v zárodku vedli třídní boj proti reakčním společenským silám.

„Husité a Žižka byli v letech 1949–1956 bez nadsázky všude. Propagandistická masáž přinesla jisté výsledky. Část veřejnosti podlehla představě, že husité byli první komunisté a Žižka jejich vůdce. Naopak ti, kteří husity a Žižku nemuseli už dříve, se vůči nim ještě víc zatvrdili. Mnoha ostatním pak komunisté husitskou epochu natrvalo znechutili,“ soudí Čornej.

Recese a polemika

Ke konci husákovské éry se zdálo, že husité a Žižka už nikoho nezajímají. Ani po roce 1989 husitství pozornost veřejnosti příliš nepřitahovalo. Tento nezájem vyvěral ze změněné doby, ve které se prosadil postmoderní přístup ke světu. Proměnil se názor na samotné dějiny a pohled na tradiční hodnotové systémy.

Čtěte také

Proměny pražského Žižkova očima Petra Čorneje

Polemický nebo přímo recesistický přístup k Žižkovi zaujali autoři komiksů, výtvarných děl či divadelních představení. Za všechny je možné zmínit alespoň Divadlo Járy Cimrmana, kde nebyl Žižka vpuštěn do Českého nebe.

Přesto zájem o Žižku stále žije, uzavírá v epilogu ke svému eseji Petr Čornej. Naši i zahraniční vědci stále zpřesňují vědomosti o vzrušující době husitství. O knihy nebo přednášky se zajímá i veřejnost.

To ostatně dokazuje i mimořádný zájem čtenářů o jeho monografii o Žižkovi. A velmi podnětným příspěvkem k polemice o slavném válečníkovi je i jeho esej Spory o Jana Žižku.