Jan Žižka. Slepému lidu se líbil slepý vůdce

Jan Žižka vzbuzuje pozornost neustále, nic na tom nezměnilo ani stovky let od jeho smrti. Žižkovo jméno prošlo Evropou a ovlivnilo také řeč. Třeba ve Španělsku se v 16. století tzv. žižkovalo, tedy rebelovalo. 

Nezdolala ho vojska, ale sepse

Žižka neodpouštěl zradu. Při cestě na Moravu, kde operovala vojska zetě krále Zikmunda vévody Albrechta, odbočil k hradu u Přibyslavi, aby si zde vyřídil své účty. Dříve, než byl hrad dobyt, nadešel 11. říjen 1424.

Písemné prameny popisují poslední Janovi chvíle poměrně stručně. Staré letopisy české nabízí pouze tato slova: „Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec. Dobyli hrad Přibyslav a upálili na šedesát těch, kteří se na něm bránili; hrad také vypálili a rozbořili. Potom kněz Prokůpek a kněz Ambrož provázeli mrtvého bratra Žižku až do Hradce Králové a tam ho pohřbili v kostele sv. Ducha u hlavního oltáře. A potom byl přenesen do Čáslavi a tam pohřben v kostele.“

Co to mohla být „hlíza“?

Tato zpráva do příčin Žižkovi smrti příliš světla nepřináší, protože „hlízu“ můžeme vyložit hned několika způsoby. V minulosti častokrát opakovaný dýmějový mor, se dnes zdá jako teorie nereálná.

Logo|foto:Český rozhlas

Mor byl velmi nakažlivou nemocí, která byla v písemných pramenech popisována prakticky neustále, jedna z morových ran propukla hned následujícího roku. Navíc zde nenacházíme ani zmínku o opatřeních, např. při pohřbu, která byla v této době obvyklá.

Další variantou může být nádor, který už nelze tak jednoznačně vyvrátit. Doklady rakoviny antropologové nalezli už na kostech pocházejících z pravěku. Problém nastane ve chvíli, kdy si představíme průběh nemoci. Těžko asi jde očekávat, že se Jan Žižka udrží v sedle v posledním stádiu nemoci, a navíc si svou cestu vědomě ještě prodlouží.

Byl to nežit?

Nejpravděpodobněji vypadá třetí varianta, tzv. furunkl nebo také nežit. Životní styl vojáka s nedostatečnou hygienou, který je prakticky stále v sedle, takové diagnóze odpovídá nejvíce. Pokud se více takových hnisavých ložisek spojí, nazývají ho lékaři karbunkl, který už bez antibiotik zvládnout nelze. Podle závěrů Josefa Thomayera mohl Jan Žižka zemřít na následky sepse.

Přestože dokážeme život Jana Žižky zmapovat více než životy mnoha dalších historických postav, zůstává i zde mnoho bílých míst a otázek. Neznámou zůstává například místo posledního odpočinku.

Domnělá kalva Jana Žižky z Trocnova|foto:Husitské muzeum Tábor

Staré letopisy české sice připomínají, že byl pohřben na čestném místě před oltářem v kostele sv. Ducha v Hradci Králové, ale rovněž je popsán převoz ostatků do Čáslavi. Zde, v kostele sv. Petra a Pavla, byly v roce 1910 při rekonstrukci chrámu objeveny ostatky.

Největší zájem vzbudila kalva, část lebky, s poškozenými nadočnicovými oblouky. Následující antropologické výzkumy prokázaly, že jde o lebku muže, který byl už od dětství na jedno oko slepý v důsledku sečného zranění ve věku kolem 10 až 12 let, což by korespondovalo s přídomkem Žižka.

Pravý nadočnicový oblouk také doložil zranění oka, které bylo přeléčené nedlouho před smrtí. Teoreticky by tedy mohlo jít o Jana Žižku, který utrpěl zranění oka u hradu Rábí 3 roky před smrtí, ale rozhodující důkazy schází.

Kde jsou jeho ostatky?

V zazděném výklenku totiž nebyly ostatky pouze jednoho člověka. Další zkoumání potvrdila, že šlo o kosti dvojice mužů a jedné ženy. Věrohodnost nálezu narušují také historické zprávy, podle kterých už byly ostatky Jana Žižky spáleny v pobělohorské době.

Komplikaci připravili historikům a archeologům také patrioti, kteří do protějšího výklenku umístili nápis, že naproti jsou ve zdi zazděny ostatky Jana Žižky. Dnes dokonce známe jméno autora této zprávy, kterým byl místní kronikář Jeníček.

Jan Žižka z Trocnova|foto:Europeana Collections, CC0 1.0

Ať už jde o ostatky Jana Žižky nebo ne, podstatné je, že jsou živým důkazem neustálé lidské snahy přiblížit se minulosti a poznat muže, který svým životem vstoupil do dějin Evropy.

Byl vynikajícím vojevůdcem s darem improvizace, kdy uměl maximálně využít přírodní podmínky kolem sebe. Současně musel být přirozeně charismatickým člověkem, který dokázal strhnout ostatní pro svou věc. Přesto zůstává více otázek než odpovědí. Jak Jan Žižka skutečně vypadal? Jakou měl postavu, barvu vlasů, hlas nebo barvu oka? Co měl v životě rád?

Buben z Žižkovy kůže

Slyšeli jste někdy o bubnu z kůže Jana Žižky? Psáno je o něm v Historii české, kterou stvořil budoucí papež Pius II., vlastním jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini.

Jan Žižka u Nekmíře bojoval už jako jednooký|foto:Pavel Halla, Český rozhlas Plzeň

Právě z tohoto pramene pochází úvodní citát o slepém národu, který obdivoval slepého vůdce. Postoj tohoto muže je pochopitelný. Byl katolíkem, který v Žižkovi viděl velkou hrozbu. Dokonce tak velikou, že se v zápise objevuje buben z kůže Jana Žižky.

Nešlo pochopitelně o skutečný buben, Žižku by nikdo z kůže nestáhl, ale spíše o symboliku strachu. Petr Čornej nabízí teorii s odkazem na křížové výpravy proti Turkům, Osmanům, kteří ohrožovali Evropu na Balkáně. Buben se zde stává nástrojem jakéhosi zvuku zla, který ohrožuje křesťanský svět. V představách budoucího papeže se Žižka svým přístupem stal v podstatě stejným nebezpečím pro křesťany jako islám.

Celý pořad Adriany Krobové najdete v audiozáznamu.