Bulharskému komunistickému režimu zlomili vaz i etničtí Turci. V létě 89 poslal Živkov statisíce z nich do Turecka

Todor Živkov
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Todor Živkov

Týden před listopadovými událostmi v Československu roku 1989 padl komunistický režim na opačné straně východního bloku. Už 10. listopadu odstoupil z čela Komunistické strany Bulharska dlouholetý vůdce Todor Živkov. K pádu bulharského režimu nepřímo přispěla tamní turecká menšina.

Od poloviny 80. let protestovali bulharští Turci proti násilnému přejmenováváni a pobulharšťování. Později se za ně postavili i bulharští intelektuálové. Mnozí za protesty zaplatili zdravím i životem. V létě roku 1989 pak zažila Evropa největší exodus od druhé světové války.

Komunistický režim sáhl k obrovské etnické čistce a neposlušné turecké menšiny se rozhodl zbavit. Narychlo otevřenými hranicemi poslal do kapitalistického Turecka 350 tisíc lidí. O pár měsíců později komunismus v Bulharsku padl. Asi polovina z účastníků tehdejšího „Velkého výletu“ se vrátila do svých domovů, druhá polovina v Turecku zůstala.

Venkov ve městě

Ahmet Özgür je starostou čtvrti Havuzlar v tureckém městě, které leží v evropské části Turecka mezi Istanbulem a hranicemi s Bulharskem. Původem je bulharský Turek a do Turecka přišel s velkou vlnou v létě roku 1989. Teď mě provází po sídlišti Havuzlar, postaveném tureckou vládou právě pro bulharské imigranty. Potkáváme po cestě místní, se kterými Ahmet mluví turecky. Jejich přízvuku se ale můj „čistě“ turecký kamarád, který jde s námi, směje.

Ahmet Özgür, starosta čtvrti Havuzlar tureckého města Çorlu, postavené v 90. letech pro imigranty z Bulharska

Starosta Ozgür mi při procházce říká, že všichni, kteří tady na sídlišti žijí, jsou původem z Bulharska. Speciálně pro tyto imigranty tady vyčlenili před paneláky místo pro zahrádky. Každý tu má prý pět až deset metrů čtverečních půdy. Pěstují si na nich květiny, cibuli, česnek.  

Před 30 lety sem totiž z komunistického Bulharska přijeli hlavně vesničané. Byli zvyklí si většinu věcí vypěstovat doma a bez zahrádky si život nedovedli představit. Je to tu takové venkovské Bulharsko uprostřed moderního tureckého města. Před jedním panelákem tu stojí starý zrezavělý moskvič. Je o takové symbolické memento tak zvaného Velkého výletu před 30 lety.

Tábor pro politické vězně

Čtvrť Havuzlar je dnes zčásti sídliště a zčásti kolonie rodinných domků se zahrádkami. Všude tu ale bydlí lidé, kteří postupně zapomínají bulharštinu. Prefabrikované rodinné domy byly přednostně dávané rodinám, ve kterých někdo trpěl v komunistickém pracovním táboře v Belene, říká starosta Ahmet Özgür. Až potom prý postavila turecká vláda sídliště. Domov tu našlo 950 rodin.

Hasan Ocaklı, učitel, který strávil skoro pět let v komunistické lágru v Belene. Provinil se odporem proti pobulharšťování etnických Turků

Belene leží v Bulharsku na Dunaji. Pracovní tábor se tam rozkládal na ostrově mezi dvěma dunajskými rameny, na hranicích s Rumunskem. Komunistický režim tam mučil i likvidoval politické vězně. Dnes je z tábora smutný památník. Ještě v 80. letech v něm ale skončilo mnoho bulharských Turků, kteří vzdorovali kampani přejmenovávání a pobulharšťování.

Učitel Hasan Ocaklı  vysvětluje, že Živkovova politika spočívala v kulturní likvidaci všech menšin: Pomaků, Cikánů, a nakonec i Turků. V Bulharsku měl existovat jen jeden národ. Hasan strávil v Belene skoro pět let. Teď sedíme u stolku v jeho domku v Turecku, kde si už 30 let od bulharského vězení oddychuje. Jeho paní nám přináší povinný turecký čaj.

Děti rok neviděl

Hasan vypráví, jak pobulharšťování vypadalo. Sám je z malé vesnice. Tři dny tam vládě odporovali a protestovali. Pak prý přijeli s tanky. Hasan byl doma sám, měl volno, žena byla v práci. Odvedli ho a vozili z místa na místo: dva měsíce byl ve Slivenu a na nový rok 1985 skončil v Belene. Do tábora prý přivezli učitele, aby Turky učili správně bulharsky.

Živkovův režim chtěl z etnických Turků nadělat etnické Bulhary se vším všudy: s jazykem, jmény, kulturou i náboženstvím. Hasan vzpomíná, jak je nutili, aby celou hodinu opakovali svá nová bulharská jména. Byl to prý obrovský psychologický tlak. Když Hasana v 84. z domova odvezli, měl čtyřletou dceru a devítiletého syna. Rok je neviděl, pak za ním mohli na návštěvy.

Ve vězení mu zpřeráželi čtyři žebra. Nakonec ho na jaře 1989 úřady deportovaly přes Vídeň do Turecka, kde se svou rodinou už zůstal. Do Bulharska se jel podívat až v roce 1995 na pohřeb tatínka. Do té doby se prý vracet nemohl, jako bývalému politickému vězni mu stále hrozilo zatčení.

Všude byli vojáci…

„Rozplakala jsem se, když jsme stanuli před hraniční bránou do Turecka. Nevěděli jsme, kam jdeme, co nás tam čeká. Měli jsme s sebou jen něco málo oblečení, víc jsme si vzít nemohli. Nechali jsme doma ovce, kozy, osly, měli jsme doma všechno a všechno jsme tam nechali. Dveře jsme za sebou nezamkli, nebyl čas. Všude kolem byli vojáci,“ vzpomíná na příjezd do Bulharska další pamětnice, Ayşe Çınarová.

Ayşe Çınarová, která přišla s rodinou z Bulharska do Turecka během "Velkého výletu" v létě roku 1989

S odstupem času je prý paní Ayşe ráda, že do Turecka odešli. Její děti už bulharsky neumějí, když přišly, byly ještě malé. A v Turecku se prý dobře uchytily.

„Byla jsem nejvzdělanějším člověkem v naší vesnici, proto jsem musela odejít jako první. Báli se naší inteligence. Když nastalo přejmenovávání, přišli policisté za mnou do školy. Zamkla jsem sebe i děti ve třídě, aby na nás nemohli. Pak mě ale stejně násilím odvlekli, aby mě přejmenovali. A od té doby jsem se už nejmenovala Ayşe, ale Albena. Přejmenovali i mé děti. Z Aydına mi udělali Svetoslava, z Ramize pak Rumena. Byly to těžké roky. Strachem jsme nemohli spát. Nemohli jsme jít do vedlejší vesnice za rodiči, všude byli policisté, nesměli jsme mluvit turecky, všechno bylo zakázané.“

Demokratický proces začal v Bulharsku odchodem Todora Živkova z čela komunistické strany. Bylo to jen několik měsíců po nuceném exodu bulharských Turků. Po pádu režimu se z oněch 350 tisíc vrátila z Turecka asi polovina. I proto se vžil termín „Velký výlet“. Dnes tvoří etničtí Turci asi desetinu z Bulharské sedmimiliónové populace. Na rozdíl od Turků „gastarbeiterů“ v Západní Evropě žijí tito lidé na území dnešního Bulharska už celá staletí.

Za Turky, kteří v Bulharsku žijí, nebo se tam po pádu komunizmu vrátili, se zpravodaj Štěpán Macháček vypravil do města Šumen. Poslechněte si celé Zaostřeno!

Spustit audio
autor: Štěpán Macháček|zdroj: Český rozhlas

Související