Bude mít Írán atomovou zbraň? Co potom?

Mezinárodní agentura OSN pro atomovou energii se rozhodla odevzdat celou záležitost Radě bezpečnosti. Ta má několik možností, už nyní se ale zdá, že žádná z nich (přesněji řečeno: žádná z realistických možností) nebude dostatečná k tomu, aby byl íránský jaderný program zastaven. Je vysoce nepravděpodobné, že by Rada bezpečnosti posvětila nějakou formu násilné akce. Tím pádem zůstávají už jenom alternativy různých hospodářských nebo politických sankcí. Teherán se jim ale vysmívá už předem.

Dobře ví, že mezi stálými členy Rady bezpečnosti jsou dvě země, kterým se do konfrontace nebude chtít: Rusko a Čína. Rusko má v Íránu ekonomické zájmy, kromě jiného je dodavatelem jaderné elektrárny v Bušeru. Čína odtud zase potřebude ropu. Její zázračný hospodářský růst je bez černého zlata nepředstavitelný a politika Pekingu je stále více poplatná této potřebě.

Zbylí tři stálí členové Rady bezpečnosti zaujmou nepochybně tvrdší stanovisko. Spojené státy proto, že důsledky atomové zbraně v rukách ajatoláhů dopadnou hlavně na ně. A Británie s Francií proto, že Írán se vůči nim zachoval zcela nefér, když s nimi (a s Němci) jednal, nechal si naslibovat různé hospodářské výhody, a v rozhodující chvíli smetl všechno ze stolu. Podvedeni se mohou cítit i Rusové, kteří navrhují obohacování uranu mimo Írán, a Teherán s nimi jedná, jenomže každému začíná být jasné, že je to jenom hra - účelem je získat čas.

Experti totiž tvrdí, že od klíčového obohacení uranu dělí Írán jenom několik měsíců. Technologie je totiž poměrně složitá. Musí se při ní oddělit lehčí prvky od těžších, a navíc: obohaceného uranu se musí vyrobit dostatečné množství. Ve chvíli, kdy se to ale podaří, bude ajatoláhy dělit od vlastnictví atomové zbraně už jenom krůček. Žádné hospodářské sankce nebo zákaz cestování íránských diplomatů jim v tom nezabrání.

Realisticky může tedy vývoj zastavit (nebo zbrzdit) jedině vojenská akce. Ta by musela být ale jednostranná. Dokázaly by ji uskutečnit Spojené státy nebo Izrael. Problém ale je, že Írán se poučil z iráckého případu. V roce 1981 totiž izraelská letadla vybombardovala jaderné zařízení v Osiraku, což vážně otřáslo zbrojními ambicemi tehdejšího prezidenta Saddáma Husajna. Íránská zařízení jsou proto údajně zabezpečena natolik, že zaznívají pochybnosti, zda je Izrael vůbec dokáže zničit. Účinnými zbraněmi by v takovém případě disponoval jedině Washington.

Probíhají debaty o možných důsledcích vojenské akce. Už nyní se ale také objevují úvahy na téma: co dělat, až Írán atomovou zbraň získá? Jejich autoři nepochybují o tom, že celá věc je jenom otázkou času. Upozorňují na naprostou odhodlanost Teheránu, i na to, že jaderný program je jednou z mála věcí, jež obyvatele této země sjednocují. Mladá generace by se chtěla zbavit úzkoprsého náboženského vedení, ale když přijde řeč na jaderný výzkum, všichni se sjednotí. Není třeba dodávat, že jakákoliv vojenská akce by je sjednotila ještě víc - už ani nemluvě o tom, že by pořádně zahýbala s cenami ropy.

Co se tedy může stát, získá-li Teherán skutečně zakázanou zbraň? Západní státy se s tím budou muset pragmaticky vyrovnat. Ajatoláhové si užijí svých 15 minut slávy, ale potom na ně dopadne těžká realita. Bezpečnostní rada bude trvat na kontrolních mechanismech, jež by znemožnily odevzdání zbraně islámským teroristům. Írán se stane zdánlivě silným, ale ve skutečnosti zranitelným. Američané už nyní vyvíjejí zbraň, schopnou (v případě konfliktu) odpálit nukleární arzenál nepřátelské země na jejím vlastním území. Atomová bomba se tam může stát danajským darem fundamentalistického prezidenta Ahmadinedžáda vlastnímu lidu.

Položme si ještě otázku, zda existuje možnost, že Teherán má (jak to říká) výhradně mírové záměry a všechno zůstane u jaderné elektrárny. V tuto alternativu nevěří prakticky nikdo. Zřejmě se nemůže stát ani to, že by se vydal cestou Izraele, který o svém arzenálu jednoduše nikdy nemluví. Pokud získají ajatoláhové zbraň, budou se naopak chlubit. I to je totiž součást jejich plánu.